4. Vztah materiálna a ideálna. Aktivní role vědomí

Marx, K. Kapitál. Kritika politické ekonomie

Díl I, Doslov k druhému vydání. Svoboda, Praha 1978, s. 29, 185

(29) Moje dialektická metoda je v základě od Hegelovy metody nejen odlišná, nýbrž je jejím přímým opakem. Pro Hegela je proces myšlení, který pod názvem idea dokonce přeměňuje v samostatný subjekt, demiurgem skutečna, které tvoří jen jeho vnější projev. U mne naopak není ideálno nic jiného než materiálno přenesené do lidské hlavy a v ní přetvořené.

(185) Předpokládáme práci ve formě, v níž je výhradně vlastností člověka. Pavouk vykonává úkony, které se podobají úkonům tkalce, včela zahanbuje stavbou svých voskových buněk mnohého stavitele-člověka. Ale nejhorší stavitel se od počátku liší od nejlepší včely tím, že dříve, než začne stavět buňku z vosku, vystaví ji už ve své hlavě. Na konci pracovního procesu vychází výsledek, který tu byl na jeho počátku už v dělníkově představě, tj. ideálně. Dělník se liší od včely nejen tím, že mění formu toho, co je dáno přírodou, ale v tom, co je dáno od přírody uskutečňuje zároveň jako svůj vědomý cíl, který určuje jako zákon celý způsob a charakter jeho činnosti a kterému musí podřizovat svou vůli. A toto podřízení není ojedinělý akt. Mimo namáhání orgánů, které pracují, je po celou dobu práce nutná účelná vůle, která se projevuje v pozornosti, a přitom je tím nutnější, čím méně dělníka upoutává vlastní obsah práce a způsob jejího provádění, tedy čím méně ho práce těší jako hra jeho vlastních fyzických a duševních sil.

Engels, B.: Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 21, Svoboda, Praha 1967, s. 311

(311) Za prvé se zde [ve filozofii Starckeho] idealismem nenazývá nic jiného než sledování ideálních cílů. Ty však nezbytně souvisí nanejvýš s Kantovým idealismem a s jeho "kategorickým imperativem"; ale Kant sám nazýval svou filozofii "transcendentálním idealismem", a to ne proto, že v ní jde také o mravní ideály, nýbrž - jak si Starcke vzpomene - z docela jiných důvodů. Pověra, že ve filozofickém idealismu jde o víru v mravní, tj. společenské ideály, vznikla mimo filozofii, u německého šosáka, který se těm několika drobtům filozofického vzdělání, jež potřebuje, učí nazpaměť ze Schillerových básní. Vždyť Kantův nemohoucí "kategorický imperativ" - nemohoucí proto, že žádá nemožné, tedy nedospívá nikdy k něčemu skutečnému - nejostřeji kritizoval a šosáckému horování pro neuskutečnitelné ideály, tlumočenému Schillerem, se nejkrutěji posmíval právě dokonalý idealista Hegel (viz například "Fenomenologii").

Za druhé se však prostě nevyhneme tomu, že všechno, co člověkem hýbá, prochází jeho hlavou - dokonce i jídlo a pití začíná hladem a žízní, které si uvědomujeme prostřednictvím hlavy, a končí sytostí, kterou také pociťujeme prostřednictvím hlavy. Účinky vnějšího světa na člověka se zračí v jeho hlavě, zrcadlí se v ní jako pocity, myšlenky, pudy, volní popudy, zkrátka jako "ideální snahy", a v této podobě se stávají "ideálními silami". Jestliže tedy už ta okolnost, že se člověk řídí "ideálními snahami" a že se dává ovlivňovat ideálními silami", z něho dělá idealistu, pak je každý alespoň poněkud normálně vyvinutý člověk rozený idealista, a je nepochopitelné, kde se tedy vůbec ještě berou materialisté?

Lenin, V.I.: Materialismus a empiriokriticismus

Sebrané spisy. Svazek 18, Svoboda, Praha 1984, s. 168-170, 273-274, 272, 65

(168-170) Co to znamená "definovat"? Znamená to především podřadit daný pojem pojmu jinému, širšímu. Pronáším-li například definici "osel je zvíře", podřazuji pojem "osel" širšímu pojmu. Ptejme se nyní, zda existují širší pojmy, s kterými by mohla operovat teorie poznání, než jsou pojmy bytí a myšlení, hmota a počitek, fyzično a psychično? Nikoli. To jsou nesmírně široké, nejširší pojmy, za něž gnozeologie (nepřihlížíme-li k změnám pojmenování, které jsou vždycky možné) v souladu s povahou svého předmětu dosud nepokročila. Jen šarlatánství nebo krajní omezenost může požadovat, aby tyto dvě "řady" nesmírně širokých pojmů byly "definovány" jinak než "prostým opakováním": jedno či druhé se pokládá za prvotní. Vezměte tři výše uvedené úvahy o hmotě. Kam všechny směřují? K tomu, že tito filozofové postupují od psychična neboli od Já k fyzičnu neboli okolí, jako od centrálního členu k protičlenu, tedy od počitku k hmotě, od smyslového vjemu k hmotě. Mohli Avenarius, Mach a Pearson "definovat" základní pojmy v podstatě jinak než tím, že ukázali směr své filozofické linie? Mohli definovat jinak, nějakým zvláštním způsobem, co je Já, co je počitek, co je smyslový vjem? Stačí otázku jasně položit, abychom pochopili, jak ohromný nesmysl říkají machisté, když žádají od materialistů takovou definici hmoty, která by se neomezovala na opakování toho, že hmota, příroda, bytí, fyzično je prvotní, kdežto duch, vědomí, počitek, psychično je druhotné.

Geniálnost Marxe a Engelse se projevila právě mimo jiné v tom, že přezírali hru učenců s novými slovy, vyspekulovanými termíny, chytráckými "ismy" a prostě a přímo prohlašovali: Ve filozofii existuje linie materialistická a idealistická a mezi nimi jsou různé odstíny agnosticismu. Křečovité úsilí najít "nové" hledisko ve filozofii svědčí o stejné chudobě ducha jako úsilí vytvořit "novou" teorii hodnoty, "novou" teorii renty apod....

Protiklad hmoty a vědomí má ovšem absolutní význam jen v hranicích velmi omezené oblasti: v daném případě výlučně v rámci základní gnozeologické otázky, jejímž prostřednictvím se ptáme, co uznat za prvotní a co za druhotné. Mimo tento rámec je relativnost daného protikladu nepochybná.

(273-274) Uveďme Dietzgenovu úvahu o starém materialismu: "jak naše pojetí politické ekonomie, tak také náš materialismus je vědecká, historická vymoženost. Tak jako se zcela jasně odlišujeme od socialistů v minulosti, tak se odlišujeme také od dřívějších materialistů. S nimi máme společné jen uznávání hmoty jako předpokladu nebo prazákladu ideje" (140). Toto "jen" je charakteristické! Zahrnuje v sobě veškeré gnozeologické základy materialismu, které jej odlišují od agnosticismu, machismu, idealismu. Dietzgenova pozornost zde však směřuje k tomu, aby se distancoval od vulgárního materialismu.

Potom následuje úplně nesprávné místo. "Pojem hmoty je třeba rozšířit. To se týká jevů skutečnosti, tedy i naší schopnosti poznávat a vysvětlovat" (141).^[142] To je zmatek, který slouží jen k tomu, aby se na základě "širšího chápání" materialismu směšoval materialismus a idealismus. Přidrží-li se někdo takového "širšího chápání", znamená to, že zapomíná na základ Dietzgenovy filozofie, totiž na to, že Dietzgen uznává hmotu za prvotní, za "hranici ducha". Vždyť o několik řádků dále se Dietzgen v podstatě sám opravuje: "Celek řídí část, hmota ducha" (142). "V tom smyslu můžeme milovat a ctít hmotný svět...jako první příčinu, jako tvůrce nebe a země" (142). Že do pojmu hmoty je nutné zahrnout také myšlenky, jak opakuje Dietzgen v Toulkách ^[143] (s. 214 citované knihy), to je zmatené, protože když tak činíme, pozbývá v gnozeologii smysl protiklad hmoty a ducha, materialismu a idealismu, i když sám Dietzgen na tomto protikladu trvá. Že tento protiklad nesmí být "doveden do krajnosti", zveličen, pojat metafyzicky, o tom není sporu (a na zdůrazňování této věci má velkou zásluhu dialektický materialista Dietzgen). Hranice absolutní nutnosti a absolutní pravdivosti tohoto relativního protikladu jsou právě ty hranice, které určují směr gnozeologického bádání. Za těmito hranicemi operovat s protikladem hmoty a ducha, fyzického a psychického jako s absolutním protikladem by byla hrubá chyba.

(272) "Myšlení je produkt mozku...Můj psací stůl jako obsah mé myšlenky je totožný s touto myšlenkou, neliší se od ní. Ale psací stůl mimo mou hlavu je předmět této myšlenky od ní zcela odlišný" (53).^[26] Tato zcela jasná materialistická tvrzení doplňuje však Dietzgen takto: "Ale i nesmyslová představa je smyslová, materiální, tj. skutečná...Duch se od stolu, od světla a od zvuku neodlišuje víc, než se tyto věci liší mezi sebou" (54). To je zřejmý omyl. Že i myšlenka, i hmota jsou "skutečné," tj. že existují, to je správné. Ale říkat o myšlence, že je materiální, znamená udělat chybný krok vedoucí k směšování materialismu s idealismem. V podstatě je to spíše nepřesnost Diezgenova vyjadřování, který na jiném místě správně říká: "Duch a hmota mají přinejmenším to společné, že existují" (80). "Myšlení je tělesná práce", praví Dietzgen. "K myšlení potřebuji látku, abych o ní mohl přemýšlet. Tato látka je dána v přírodních a životních jevech...Hmota je hranicí ducha; duch nemůže vyjít za hranice hmoty...Duch je produkt hmoty, hmota však je víc než produkt ducha" (64).

(65) Pokud jde o materialismus, proti němuž staví i zde Mach své názory, i když svého "nepřítele" přímo a jasně nejmenuje, poznali jsme skutečné názory materialistů už na Diderotově příkladu. Tyto názory nespočívají v tom, že by se počitek vyvozoval z pohybu hmoty anebo redukoval na pohyb hmoty, nýbrž v tom, že se počitek pokládá za jednu z vlastností pohybující se hmoty. Engels zastával v této věci Diderotovo stanovisko. Od "vulgárních" materialistů Vogta, Büchnera a Moleschotta se Engels distancoval mezi jiným hlavně proto, že se dali svést k mylnému názoru, podle něhož mozek vylučuje myšlenku právě tak, jako játra vylučují žluč. Ale Mach, který své názory stále staví proti materialismu, ignoruje ovšem všechny velké materialisty, Diderota, Feuerbacha i Marxe a Engelse, stejně jako všichni ostatní oficiální profesoři oficiální filozofie.

[142] Sozialdemokratische Philosophie. Sieben Kapitel. - In: Dietzgen, J., Kleinere philosophische Schriften. Eine Auswahl, Stuttgart, Dietz, 1903, S. 94-142.

[143] Streifzüge eines Sozialisten in das Gebiet der Erkenntnistheorie. - In: Dietzgen, J., Kleinere philosophische Schriften. Eine Auswahl. Stuttgart, Dietz, 1903, S. 179-272.

[26] Suščnosť golovnoj raboty čelověka. Novaja kritika čistogo i praktičeskogo razuma. S biogr. očerkom avtora E.Dicgena. S predisl. A. Pannekuka. Per. s nem. B.S.Vejnberga, pod red. P.Dauge, M., Dauge, 1907, XXVII, 124 s.

Vytvorené pre redakciu Avantgarda v roku 2007
www.komunisti.sk - posta@komunisti.sk