4. Dialektika a metafyzika

Engels, B.: Anti-Dühring

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 44-49

(44-49) Podrobíme-li přírodu nebo lidské dějiny nebo svou vlastní duševní činnost myslivému pozorování, naskytne se nám zprvu obraz nekonečné spleti souvislostí a vzájemných účinků, v níž nic nezůstává tím, čím bylo, tam, kde bylo, a tak, jak bylo, ale v níž se všechno pohybuje, mění, vzniká a zaniká. Tento prvotní, naivní, ale věcně správný názor o světě je názor staré řecké filozofie a poprvé jej jasně vyslovil Hérakleitos: Všechno je a také není, neboť všechno teče, ustavičně se mění, ustavičně vzniká a zaniká. Tento názor sice správně postihuje obecný charakter celkového obrazu jevů, ale přesto nestačí vysvětlit jednotlivosti, z nichž se tento celkový obraz skládá a dokud to nedokážeme, nemáme jasno ani o celkovém obrazu. Abychom poznali tyto jednotlivosti, musíme je vyjmout z jejich přírodní nebo dějinné souvislosti a zkoumat je každou zvlášť, co do jejich kvality, jejich zvláštních příčin a účinků atd. To je především úkol přírodních věd a historického bádání; tyto oblasti zkoumání zaujímaly z pochopitelných důvodů u Řeků klasické doby, kteří pro ně museli především teprve pracně shromažďovat materiál, jenom podřadné místo. Počátky exaktního zkoumání přírody rozvíjejí dále teprve Řekové alexandrijského období ²⁹⁾ a později, ve středověku, Arabové. Skutečná přírodní věda se však datuje teprve od druhé poloviny 15. století, a od té doby dělala stále rychlejší pokroky. Rozložení přírody na její jednotlivé části, roztřídění různých přírodních procesů a předmětů do určitých tříd, zkoumání nitra organických těles podle jejich rozmanitých anatomických forem bylo základní podmínkou obrovských pokroků, kterých se v poznání přírody dosáhlo za posledních 400 let. Ale tím jsme si také navykli chápat přírodní věci a přírodní procesy izolovaně, mimo velkou celkovou souvislost; tedy ne v jejich pohybu, nýbrž v jejich nehybnosti, ne jako něco v podstatě proměnného, nýbrž zcela stálého, ne v jejich životě, nýbrž v jejich smrti. A tím, že se tento způsob nazírání přenesl z přírodních věd do filozofie, jak to udělali Bacon a Locke, vznikla specifická omezenost posledních století, metafyzický způsob myšlení.

Pro metafyzika jsou věci a jejich myšlenkové odrazy, pojmy, izolované, pevné, strnulé, jednou provždy dané předměty zkoumání, které je třeba posuzovat jeden po druhém a bez druhého. Metafyzik myslí v samých přímých protikladech: jeho řeč je ano, ano, ne, ne, a co nadto jest, to od zlého jest.³⁰⁾ Pro něj věc buď existuje, nebo neexistuje: právě tak nemůže být věc sama sebou a zároveň něčím jiným. Kladné a záporné se navzájem naprosto vylučují; stejně strnulý protiklad je i mezi příčinou a účinkem. Tento způsob myšlení nám na první pohled připadá velice hodnověrný, protože tak zvažuje takzvaný zdravý lidský rozum. Jenže zdravý lidský rozum je sice v domáckém prostředí úctyhodný chlapík, ale jakmile se pustí do širého světa bádání, zakouší prapodivná dobrodružství; a metafyzický způsob nazírání je sice v širokých oblastech, jejichž rozsah je dán povahou předmětu, oprávněný a dokonce i nutný, ale přesto dříve nebo později narazí vždycky na hranici, za kterou je už jednostranný, omezený, abstraktní a zaplétá se do neřešitelných rozporů, protože pro jednotlivé věci zapomíná na jejich souvislost, pro jejich bytí na jejich vznikání a zanikání, pro jejich klid na jejich pohyb, protože pro samé stromy nevidí les. Běžně například víme a můžeme s jistotou říci, zda nějaký živočich existuje, nebo ne; ale při bližším zkoumání zjistíme, že je to leckdy krajně spletitá věc, jak to velmi dobře vědí právníci, kteří se marně plahočili, aby objevili nějakou racionální hranici, za kterou je usmrcení dítěte v matčině těle vražda; a stejně nemožné je stanovit okamžik smrti, neboť fyziologie dokazuje, že smrt není událost, k níž dochází naráz, okamžitě, nýbrž velice zdlouhavý proces. Zrovna tak každá organická bytost je v každém okamžiku táž a zároveň není táž; v každém okamžiku zpracovává látky přijaté zvenčí a jiné zase vylučuje, v každém okamžiku odumírají buňky jejího těla a tvoří se nové; pokaždé za delší nebo kratší dobu se látka tohoto těla úplně obnovuje, je nahrazena jinými atomy látky, takže každá organická bytost je stále táž, a přece jiná. Při zevrubnějším pozorování také zjišťujeme, že oba póly protikladu, jako kladný a záporný, jsou právě tak navzájem neodlučitelné, jako jsou protichůdné, a že se přes všechnu protikladnost navzájem prolínají; právě tak že příčina a účinek jsou představy, které mají jako takové platnost jenom při aplikaci na jednotlivý případ, ale jakmile posuzujeme jednotlivý případ v jeho všeobecné souvislosti s celkem světa, splývají vjedno, rozplývají se v nazírání celosvětového vzájemného působení, kde si příčiny a účinky ustavičně vyměňují svá místa a to, co je nyní nebo zde účinek, stává se jinde nebo jindy příčinou, a naopak.

Všechny tyto procesy a metody myšlení přesahují rámec metafyzického myšlení. Naproti tomu pro dialektiku, která chápe věci a jejich pojmové odrazy především v jejich souvislosti, v jejich sřetězení, v jejich pohybu, v jejich vznikání a zanikání, jsou procesy, jaké jsme uvedli výše, právě potvrzením její vlastní metody. Příroda je zkušebním kamenem dialektiky, a musíme přiznat moderní přírodní vědě, že pro tuto zkoušku snesla velice bohatý materiál, kterého dennodenně přibývá, a tím dokázala, že v přírodě se všechno děje konec konců dialekticky, a ne metafyzicky. Ale prozatím se přírodovědci, kteří se naučili myslet dialekticky, dají spočítat na prstech, a tento konflikt mezi dosaženými objevy a tradičním způsobem myšlení vysvětluje bezmezný zmatek, který dnes vládne v teoretické přírodní vědě a nad nímž si zoufají učitelé i žáci, autoři i čtenáři.

Podat exaktně celek světa, jeho vývoj a vývoj lidstva, exaktně vyložit, jak se tento vývoj zrcadlí v lidských hlavách, je tedy možno jedině dialekticky, s ustavičným zřetelem k všeobecnému vzájemnému působení vznikání a zanikání, progresivních nebo regresivních změn. A v tomto smyslu také ihned vystoupila novější německá filozofie. Kant zahájil svou dráhu tím, že stabilní Newtonovu sluneční soustavu, která měla po onom pověstném prvním popudu trvat věčně, proměnil v dějinný proces: ve vznik Slunce a všech planet z rotující mlhoviny. Přitom už vyvodil závěr, že tímto vznikem je nutně dán i budoucí zánik sluneční soustavy. O půlstoletí později zdůvodnil Laplace jeho názor matematicky a za další půlstoletí prokázal spektroskop, že ve vesmíru existují takové žhavé plynovité masy v různých stupních zhuštění.³¹⁾

Tuto novější německou filozofii dovršil Hegelův systém, v němž Hegel - a to je jeho velká zásluha - poprvé vyložil celý přírodní, dějinný a duchovní svět jako proces, tj. v ustavičném pohybu, změně, přerodu a vývoji, a pokusil se prokázat v tomto pohybu a vývoji vnitřní souvislost.^*) Z tohoto hlediska se už dějiny filozofie nejevily jako chaotická změť nesmyslných násilností, které si před soudnou stolicí nyní už dozrálého rozumu filozofů zasluhují jedna jako druhá zavržení a na které je nejlépe co nejrychleji zapomenout, nýbrž jako vývojový proces samého lidstva; myšlení teď připadl úkol sledovat tuto ponenáhlou posloupnost vývojového procesu po všech jeho bludných cestách a prokázat přes všechny zdánlivé nahodilosti jeho vnitřní zákonitost.

Nezáleží tu na tom, že Hegel tento úkol nevyřešil. Jeho epochální zásluhou bylo, že jej vytyčil. Je to totiž úkol, který nikdy nedokáže vyřešit jednotlivec. Ačkoli byl Hegel - vedle Saint-Simona - nejuniverzálnější hlavou své doby, přece byl v zajetí jednak nutně omezeného rozsahu svých vlastních znalostí a jednak znalostí a názorů své doby, svým rozsahem a hloubkou rovněž omezených. K tomu pak přistupovala ještě třetí okolnost. Hegel byl idealista, tj. myšlenky své hlavy nepokládal za více nebo méně abstraktní odrazy skutečných věcí a procesů, nýbrž naopak pokládal věci a jejich vývoj jenom za uskutečněné odrazy "ideje", existující už kdesi před světem. Tím bylo všechno postaveno vzhůru nohama a skutečná souvislost světa byla úplně převrácena naruby. Hegel sice správně a geniálně pochopil některé dílčí souvislosti, ale z důvodů, které jsem uvedl, muselo přesto i v jednotlivostech leccos dopadnout zpříštipkovaně, strojeně, konstruovaně, zkrátka zmateně. Hegelův systém jako takový byl kolosální nedochůdče - ale i poslední svého druhu. Byl totiž ještě stižen nevyléčitelným vnitřním rozporem: na jedné straně byl jeho základním předpokladem historický názor, podle něhož jsou dějiny lidstva vývojový proces, který svou povahou nemůže být intelektuálně dovršen objevením takzvané absolutní pravdy; na druhé straně však tvrdí, že je sumou právě této absolutní pravdy. Všeobsáhlý, jednou provždy dovršený systém poznání přírody a dějin odporuje základním zákonům dialektického myšlení; to však naprosto nevylučuje, naopak v sobě zahrnuje, že soustavné poznávání veškerého vnějšího světa může od pokolení k pokolení postupovat mílovými kroky.

Poznání naprosté pochybenosti dosavadního německého idealismu vedlo nutně k materialismu, ale podotýkám, ne pouze k metafyzickému, výhradně mechanickému materialismu 18.století. Na rozdíl od naivně revolučního, prostého odmítnutí veškerých dosavadních dějin vidí moderní materialismus v dějinách vývojový proces lidstva a klade si za úkol odhalit zákony jeho pohybu. Jak Francouzi 18.století, tak Hegel si představovali přírodu jako stále stejný, v úzkých kruhových obězích se pohybující celek s věčnými vesmírnými tělesy, jak to učil Newton, a s neměnnými druhy organických bytostí, jak to učil Linné, kdežto moderní materialismus shrnuje poslední pokroky přírodní vědy, podle nichž má i příroda své dějiny v čase, vesmírná tělesa i různé druhy organismů, které se na nich za příznivých okolností vyskytují, vznikají a zanikají, a kruhové oběhy, pokud je lze vůbec připustit, nabývají neskonale velkolepějších rozměrů. V obou případech je tento materialismus podstatně dialektický a nepotřebuje už filozofii, která by stála nad ostatními vědami. Jakmile se od každé jednotlivé vědy začne požadovat, aby si ujasnila své postavení v celkové souvislosti věcí a poznatků o věcech, je už jakákoli zvláštní věda o celkové souvislosti zbytečná. Z veškeré dosavadní filozofie si pak zachovává samostatnost už jen nauka o myšlení a jeho zákonech - formální logika a dialektika. Všechno ostatní přechází do pozitivní vědy o přírodě a dějinách.

(29) Alexandrijské období zahrnuje dobu Ptolemajovců (323-30 před n.l.) a římského panství v Egyptě až do vpádu Arabů (30 př.n.l.- 640 n.l.); bylo pojmenováno podle egyptského přístavního města Alexandrie, jednoho z největších středisek hospodářského a duchovního života té doby. V alexandrijském období dosáhla velkého rozvoje řada vědních oborů: matematika a mechanika (Euklides a Archimedes), zeměpis, astronomie, anatomie, fyziologie aj.

(30) Bible, Evangelium sv. Matouše, kapitola 5, verš 37.

(31) Laplace vyložil svou hypotézu o vzniku sluneční soustavy v poslední kapitole svého díla "Exposition du systému du monde" ["Výklad soustavy světa"], sv. 1-2, Paříž, IV.roku Francouzské republiky (1796). Existenci žhavé plynovité substance ve vesmíru, podobné původní mlhovině (žhavé plynovité masy), kterou předpokládala Kantova-Laplaceova nebulární teorie, dokázal roku 1864 anglický astronom William Huggins s pomocí spektrální analýzy objevené roku 1859 Gustavem Kirchhoffem a Robertem Bunsenem. Engels zde použil knihy Angela Secchiho "Die Sonne" ["Slunce"], Brunšvik 1872, s. 787, 789-790.

(*) V prvním náčrtu "Úvodu" je Hegelova filozofie charakterizována takto: "Hegelův systém byl poslední, nejúplnější formou filozofie, pokud si filozofii představujeme jako zvláštní, všem ostatním vědám nadřazenou zvláštní vědu. S ním ztroskotala celá filozofie. Ale zůstal dialektický způsob myšlení a zůstalo pojetí přírodního, dějinného a intelektuálního světa jako světa, který se bez konce pohybuje, přetváří, který prochází ustavičným procesem vznikání a zanikání. Nejen od filozofie, ale od všech věd se nyní požadovalo, aby ve svém speciálním oboru objevily pohybové zákonitosti tohoto ustavičného procesu přetváření. A to bylo dědictví, které Hegelova filozofie odkázala svým následovníkům." (Pozn.red.)

Engels, B.: Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 21, Svoboda, Praha 1967, s. 324

(324) Stará metoda bádání a myšlení, kterou Hegel nazývá "metafyzickou", která se zabývala hlavně zkoumáním věcí jako čehosi daného a neměnného a jejíž zbytky dosud značně straší v hlavách, byla svého času plně historicky oprávněná. Dříve než se mohlo začít se zkoumáním procesů, bylo nutné zkoumat věci. Bylo především třeba vědět, co je ta či ona věc, dříve než bylo možno postřehnout proměny, které se s ní dějí. Tak tomu bylo v přírodovědě. Stará metafyzika, jež brala věci jako hotové, vznikla z přírodovědy, která zkoumala mrtvé i živé věci jako hotové... Když však toto zkoumání dospělo tak daleko, že bylo možno učinit rozhodný krok kupředu, přejít k systematickému zkoumání změn, jež se s těmito věcmi dějí v přírodě, odbila staré metafyzice poslední hodina i v oblasti filozofie. A opravdu, byla-li přírodověda do konce minulého století převážně vědou sbírající, vědou o hotových věcech, je v našem století v podstatě vědou pořádající, vědou o procesech, o původu a vývoji těchto věcí a o souvislosti, která tyto přírodní procesy spojuje v jeden veliký celek. Fyziologie, která zkoumá procesy v rostlinném a živočišném organismu, embryologie, která sleduje vývoj jednotlivého organismu od zárodku až do zralosti, geologie, která zkoumá pozvolné utváření zemské kůry, všechny tyto vědy jsou dětmi našeho století.