6. Společenská odpovědnost filozofie

Lenin, V.I.: Materialismus a empiriokriticismus

Sebrané spisy. Svazek 18, Svoboda, Praha 1984, s. 368-379, 391

(368-379) V celém dosavadním výkladu, při každé gnozeologické otázce, které jsme se dotkli, při každé filozofické otázce, vytyčené novou fyzikou, jsme se setkávali s bojem mezi materialismem a idealismem. Za spoustou nových terminologických rafinovaností, pod nánosem učenecké scholastiky se nám objevovaly vždy bez výjimky dvě základní linie, dva základní směry řešení filozofických otázek. Máme-li pokládat přírodu, hmotu, fyzično, vnější svět za prvotní a vědomí, ducha, počitek ( - zkušenost, jak to nazývá dnes rozšířená terminologie), psychično apod. za druhotné, to je zásadní otázka, která ve skutečnosti i nadále rozděluje filozofy na dva veliké tábory. Zdroj tisíce a tisíce chyb a zmatků v této oblasti je hlavně v tom, že za vnější formou termínů, definicí, scholastických vytáček, slovních hříček nechce nikdo vidět dvě základní tendence...

Marxova a Engelsova geniálnost spočívá právě v tom, že po velmi dlouhou dobu, téměř po půl století rozvíjeli materialismus, propracovávali jeden základní směr ve filozofii, nezdržovali se opakováním už vyřešených gnozeologických otázek, ale materialismus důsledně uplatňovali - ukazovali, jak je nutné uplatňovat právě tento materialismus v oblasti společenských věd a neúprosně odmítali jako snůšku smetí, jako nesmysl, jako nafouklý, bombastický galimatyáš nesčíslné pokusy "objevit" "novou" linii ve filozofii, vynalézt "nový" směr atd. Slovní ráz podobných pokusů, scholastickou hru s novými filozofickými "ismy", zakrývání podstaty otázky chytráckými úskoky, neschopnost pochopit a jasně prezentovat boj dvou základních gnozeologických směrů - to jsou věci, které Marx a Engels pronásledovali a proti kterým během veškeré své činnosti bojovali.

Řekli jsme: téměř půl století. Vskutku už roku 1843, kdy se Marx teprve stával Marxem, tj. zakladatelem socialismu jako vědy, zakladatelem moderního materialismu, daleko bohatšího svým obsahem a neporovnatelně důslednějšího než všechny předchozí formy materialismu, už v té době Marx s udivující jasností nastínil základní linie ve filozofii...

V rámci těchto dvou základních protikladů se pohybují veškeré Marxovy filozofické poznámky a z hlediska profesorské filozofie je možné v této "omezenosti" a "jednostrannosti" spatřovat jejich nedostatek. Ve skutečnosti však je tato nevšímavost ke kompromisnickým návrhům, jež chtějí smiřovat materialismus s idealismem, největší zásluhou Marxe, který kráčel vpřed přesně určenou filozofickou cestou.

Zcela v Marxově duchu a v těsné spolupráci s ním Engels ve všech svých filozofických pracích stručně a jasně staví ve všech otázkách proti sobě materialistickou a idealistickou linii a nebere vážně ani roku 1878, ani 1888, ani 1892¹¹⁷⁾ nekonečné a křečovité snahy "překonat" "jednostrannost" materialismu a idealismu a hlásat novou linii, ať už to byl "pozitivismus", "realismus" nebo jiné profesorské šarlatánství. Celý boj s Dühringem vedl Engels čistě pod heslem důsledného uplatňování materialismu a materialistovi Dühringovi vytýkal, že přívalem slov zatemňuje podstatu věci, že používá fráze, že jeho způsob usuzování je výrazem ústupků idealismu a že přechází na pozice idealismu. Buď důsledný materialismus až do konce, nebo lež a zmatek filozofického idealismu - tak je kladena otázka v každé kapitole Anti-Dühringa, a takto položenou otázku nemohli nepostřehnout jen lidé s mozky už zamořenými reakční profesorskou filozofií...

Je zcela zřejmé, že Engels pozoroval, jak se v módní německé a anglické filozofii opakují staré předhegelovské chyby kantovství a humovství a byl ochoten očekávat dobré i od obratu k Hegelovi¹¹⁸⁾ (v Anglii a Skandinávii), neboť doufal, že veliký idealista a dialektik pomůže rozpoznat i menší idealistické a metafyzické omyly.

Engels se nepouští do studia obrovského množství odstínů novokantovství v Německu a humovství v Anglii, ale a limine odmítá jejich zásadní odchylku od materialismu. Engels prohlašuje celý směr obou škol za "krok zpět ve vědě". A jak hodnotí nesporně "pozitivistickou" a z hlediska běžné terminologie nesporně "realistickou" tendenci těchto novokantovců a humovců, z nichž například nemohl neznat Huxleyho? Tento "pozitivismus" a "realismus", který svedl a svádí nesmírný počet zmatenců, Engels prohlásil v nejlepším případě za filistrovskou metodu, jak propašovat materialismus, a přitom jej veřejně hanobit a zříkat se ho!¹¹⁹⁾

...Marx a Engels byli ve filozofii straničtí od začátku do konce, dovedli odhalovat úchylky od materialismu a ústupky idealismu a fideismu ve všech nejrůznějších "moderních" směrech. Proto hodnotili Huxleyho výlučně podle toho, jak důsledně uplatňuje materialismus. Proto vytýkali Feuerbachovi, že neuplatnil materialismus důsledně, že se zříkal materialismu v důsledku chyb jednotlivých materialistů, že bojoval proti náboženství s cílem obnovit náboženství nebo ho znovu vytvořit, že se v sociologii nedovedl zbavit idealistických frází a stát se materialistou.

Tuto největší a nejcennější tradici svých učitelů plně ocenil a přejal J.Dietzgen, i když se dopouštěl jednotlivých chyb při výkladu dialektického materialismu. J.Dietzgen se dopustil mnoha prohřešků svými neobratnými odchylkami od materialismu, nikdy se však nepokusil zásadně se distancovat od materialismu a vztyčit "nový" prapor a vždy v rozhodném okamžiku důrazně a kategoricky prohlásil: Jsem materialista, naše filozofie je materialistická. "Ze všech stran", řekl právem náš Joseph Dietzgen, "je nejodpornější strana středu...Stejně jako v politice se strany stále víc a více seskupují ve dva tábory,...tak se i věda dělí na dvě základní třídy (Generalklassen): v jedné jsou metafyzikové, v druhé fyzikové či materialisté. Střední živly a kompromisničtí šarlatáni všemožných jmen, jako spiritualisté, senzualisté, realisté atd. atd., se dostávají na své cestě buď do toho, nebo do onoho proudu. My směřujeme k rozhodnosti, k jasnosti. Idealisty se nazývají reakčníci troubící k ústupu (Retraitebläser), a materialisty by se měli nazývat všichni, kdo usilují o osvobození lidského intelektu z metafyzického zakletí...Přirovnáme-li jednu ze stran k něčemu pevnému a druhou k něčemu tekutému, pak uprostřed leží něco kašovitého." ^*)

To je pravda! "Realisté" apod., mezi nimi i "pozitivisté", machisté atd., to vše je ubohá kaše, opovrženíhodná strana středu ve filozofii, která v každé jednotlivé otázce směšuje materialistický a idealistický směr. Pokusy vymanit se z těchto dvou základních filozofických směrů nemohou mít žádný jiný obsah než "kompromisnické šarlatánství".

J.Dietzgen nepochyboval ani v nejmenším o tom, že "vědecké kněžourství" idealistické filozofie otvírá dveře otevřenému kněžourství. "Vědecké kněžourství", napsal, "se opravdu pokouší pomáhat náboženskému kněžourství" (l.c., 51). "Zvlášť oblast teorie poznání, která nechápe lidského ducha, je takovou stokou" (Lausgrube), do které "klade vajíčka" kněžourství obojího druhu. Profesoři filozofie jsou pro Dietzgena "diplomovanými lokaji", kteří řeční o "ideálních statcích" a ohlupují lid pomocí šroubovaného (geschraubter) idealismu (53). "Tím, čím je pro pánbíčka jako antipod ďábel, tím je pro kněžourského profesora (Kathederpfaffen) materialista." Materialistická teorie poznání je "univerzální zbraní proti náboženské víře" (55), a to nejen proti "všem známému, oficiálnímu, běžnému náboženství páterů, ale i proti nejčistšímu, povýšenému profesorskému náboženství omámených (benebelter) idealistů" (58).

Ve srovnání s "polovičatostí" svobodomyslných profesorů byl Dietzgen ochoten dát přednost "náboženské poctivosti" (60). Tam "vládne systém", tam jsou celí lidé, kteří neodtrhují teorii od praxe. Pro pány profesory "není filozofie věda, ale ochranný prostředek proti sociální demokracii" (107). "Všichni, kdož si říkají filozofové, ať už je to profesor nebo soukromý docent, utápějí se přes svou zdánlivou svobodomyslnost více či méně v pověrách, v mystice...a tvoří ve vztahu k sociální demokracii...jedinou reakční masu" (108). "Aby bylo možné jít správnou cestou bez ohledu na náboženské a filozofické nechutnosti (Welsch), musíme studovat bludnou cestu bludných cest (den Holzweg der Holzwege) - filozofii" (103).

A nyní pohleďte na Macha a Avenaria i s jejich školou z hlediska stran ve filozofii. Ó, tito pánové se chlubí svou nestranickostí, a mají-li vůbec antipoda, je to jen a jen...materialista. Všemi spisy všech machistů se vine jako červená nit slabomyslná ambice "povznést se" nad materialismus a idealismus, překonat tento "zastaralý" protiklad, ve skutečnosti však celá tato společnost zabředá ustavičně do idealismu a neustále a tvrdě bojuje proti materialismu. Rafinované gnozeologické úskoky takového Avenaria jsou profesorským výmyslem, pokusem založit "vlastní" malou filozofickou sektu, ale ve skutečnosti je v celkové situaci boje ideí a směrů soudobé společnosti objektivní úloha těchto gnozeologických úskoků jedna a jenom jedna: klestit cestu idealismu a fideismu a věrně jim sloužit. Není opravdu nahodilé, že malé školy empiriokritiků se chytají angličtí spiritualisté druhu Wardova i francouzští neokriticisté, kteří chválí Macha za to, že bojuje proti materialismu, i němečtí imanentisté! Dietzgenův výraz "diplomovaní lokajové fideismu" padne na Macha, Avenaria a celou jejich školu jako ulitý.^**)

Neštěstí ruských machistů, kteří si usmyslili "smiřovat" machismus s marxismem, je právě v tom, že uvěřili reakčním profesorům filozofie na slovo, a jakmile jim uvěřili, dostali se na šikmou plochu. Metody různých pokusů rozvinout a doplnit Marxe byly velmi naivní. Přečtou si Ostwalda, uvěří Ostwaldovi, parafrázují Ostwalda a nazvou to marxismem. Přečtou si Macha, uvěří Machovi, parafrázují Macha a nazvou to marxismem. Přečtou si Poincarého, uvěří Poincarému, parafrázují Poincarého a nazvou to marxismem! Jamile jde o filozofii, nelze věřit ani jediné slovo ani jedinému z těchto profesorů, ktreří jsou s to psát velmi hodnotné práce v takových speciálních oborech jako chemie, historie a fyzika. Proč? Z téže příčiny, proč ani jednomu profesorovi politické ekonomie, který může napsat velmi hodnotné práce v oblasti faktografického, speciálního bádání, nelze věřit ani jediné slovo, jakmile jde o obecnou teorii politické ekonomie. Neboť tato věda je v soudobé společnosti zrovna tak stranická jako gnozeologie. Zkrátka a dobře, profesoři ekonomie nejsou nic jiného než učení přisluhovači třídy kapitalistů a profesoři filozofie - učení přisluhovači teologů.

Úkolem marxistů v obou případech je, aby si dovedli osvojit a přepracovat výsledky, k nimž dospěli tito "lokajové" (nedokážete například učinit ani krok při studiu nových ekonomických jevů bez použití prací těchto lokajů), a aby uměli oddělit jejich reakční tendenci, aby uměli prosazovat svou linii a bojovat proti celé linii sil a tříd, které se k nám chovají nepřátelsky. To právě nedokázali naši machisté, kteří otrocky následovali reakční profesorskou filozofii. "Možná, že se mýlíme, ale my hledáme", napsal jménem autorů Příspěvků Lunačarskij.^[36] Ne, vy nehledáte, naopak hledají vás, a to je smutné! Ke každé změně buržoazní módy ve filozofii nepřistupujete z vašeho, tj. marxistického (vždyť chcete být marxisty) hlediska, naopak tato móda přichází za vámi a vnucuje vám své nové padělky střižené podle idealistického vkusu, dnes a la Ostwald, zítra a la Mach, pozítří a la Poincaré. Hloupoučké "teoretické" triky (s "energetismem", s "elementy", s "introjekcí" apod.), jimž naivně věříte, zůstávají omezeny na úzkou, miniaturní školu, ale ideových a společenských tendencí těchto triků se hned chytají Wardové, neokriticisté, imanentisté, Lopatinové, pragmatikové, a ony jim prokazují služby. Nadšení pro empiriokriticismus a "fyzikální" idealismus pomine stejně rychle jako nadšení pro novokantovství a "fyziologický" idealismus, ale z každého takového nadšení těží fideismus, a v tisíci obměnách předkládá své triky, aby z nich měl prospěch filozofický idealismus.

Vztah  k náboženství  a  vztah  k přírodním  vědám  výborně  ilustruje,  jak  buržoazní  reakce fakticky z třídního hlediska využívá empiriokriticismu.

Vezměte první otázku. Domníváte se snad, že je to náhoda, jestliže v kolektivní práci proti marxistické filozofii dospěl Lunačarskij až ke "zbožnění nejvyšších lidských potencí", k "náboženskému ateismu" apod.? Připustíte-li to, pak jen proto, že ruští machisté nesprávně informovali veřejnost o celém machistickém proudu v Evropě a o jeho vztahu k náboženství. Nejenže tento vztah nemá nic společného se vztahem Marxe, Engelse, Dietzgena, a dokonce i Feuerbacha k náboženství, ale je to vztah úplně opačný, počínaje Petzoldtovým výrokem - empiriokriticismus "neodporuje ani teismu, ani ateismu" (Einführung in die Philosophie der reinen Erfahrung, I, 351) nebo Machovým - "náboženské přesvědčení je soukromou věcí" (francouzský překlad, p.434) a konče otevřeným fideismem, otevřeným zpátečnictvím jak Corneliovým, který chválí Macha a kterého chválí Mach, i Carusovým a všech imanentistů. Neutralita filozofa v této otázce je už přisluhovačství fideismu a Mach i Avenarius se nedostanou a nemohou dostat dál než k této neutralitě, jak to vyplývá z východisek jejich gnozeologie.

Jakmile popíráte objektivní realitu danou nám v počitku, pak jste pozbyli jakékoli zbraně proti fideismu, neboť tím jste už sklouzli k agnosticismu či subjektivismu, a nic víc fideismus nepotřebuje. Je-li smyslový svět objektivní realitou, jsou zavřeny dveře pro jakokoli jinou "realitu" či kvazirealitu (vzpomeňte, že Bazarov^[4] uvěřil "realismu" imanentistů, kteří prohlašují boha za "reálný pojem"). Je-li svět pohybující se hmota, je možné a nutné ji nekonečně zkoumat v nekonečně složitých a detailních projevech a rozčleněním tohoto pohybu a pohybu této hmoty, ale mimo ni, mimo "fyzický" vnější svět, známý všem a každému, nic být nemůže. Nepřátelství vůči materialismu, spousta pomluv na adresu materialistů, to vše je v civilizované a demokratické Evropě na denním pořádku. To vše trvá dodnes. To vše ruští machisté před veřejností skrývají a ani jedenkrát se nepokusili byť jen prostě porovnat Machovy, Avenariovy, Petzoldtovy a spol. útoky proti materialismu s výroky Feuerbacha, Marxe, Engelse a J.Dietzgena ve prospěch materialismu.

Ale "zatajování" Machova a Avenariova vztahu k fideismu ničemu neposlouží. Fakty mluví samy za sebe. Žádné úsilí na světě nemůže tyto reakční profesory sejmout z pranýře, k němuž je přikovaly polibky Warda, novokritiků Schuppeho, Schuberta-Solderna, Leclaira, pragmatiků atd. Ve "vzdělané", tj. buržoazní veřejnosti mají právě uvedené osoby jako filozofové a profesoři desetkrát větší vliv, jejich názory jsou tam rozšířeny a jimi vytvořená odborná literatura je desetkrát větší a bohatší ve srovnání s poměrně malou a specifickou školou Macha a Avenaria. Škola slouží tomu, kdo ji potřebuje. Škola je používána tak, jak je potřeba.

Hanebné věci, ke kterým dospěl Lunačarskij, nejsou výjimkou, ale výplodem empiriokriticismu ruského i německého. Nelze je obhajovat autorovými "dobrými úmysly", "zvláštním smyslem" jeho slov: kdyby jeho slova měla přímý a obvyklý, tj. bezprostředně fideistický smysl, pak bychom se s autorem vůbec nepouštěli do diskuse a určitě bychom pak nenašli ani jednoho marxistu, který by podle takových výroků nekladl Anatolije Lunačarského zcela naroveň Petru Struvemu. Neděje-li se to (a to se ještě neděje), je to jen proto, že tento "zvláštní" smysl jsme postřehli a bojujeme, pokud je zde ještě půda pro soudružský boj. Na výrocích Lunačarského je hanebné právě to, že je dokázal sloučit se svými "dobrými" úmysly. V tom právě tkví zlo jeho "teorie", že připouští takové prostředky nebo takové závěry k prosazování dobrých úmyslů. Neštěstí je právě v tom, že "dobré" úmysly zde zůstávají v nejlepším případě subjektivní záležitostí nějakého Petra nebo Pavla, kdežto společenský význam takových výroků je nezvratný a nesporný a nemohou ho oslabit žádné výhrady a vysvětlení.

Museli bychom být slepí, abychom neviděli ideovou spřízněnost mezi Lunačarského "zbožněním nejvyšších lidských potencí" a Bogdanovovou "univerzální substitucí" psychického na veškerou fyzickou přírodu. Je to stejná myšlenka, vyjádřená v jednom případě převážně z hlediska estetického, v druhém z gnozeologického. "Substituce" sice přistupuje k věci z druhé strany, ale mlčky už v sobě obsahuje zbožnění "nejvyšších lidských potencí", neboť odtrhuje "psychično" od člověka a substituuje nesmírně rozšířené, abstraktní, božsky mrtvé "psychično vůbec" za veškerou fyzickou přírodu. A co Juškevičův "logos", vnášený "do iracionálního proudu daného"?

Drápkem uvízl - chycen je ptáček celý. A naši machisté všichni uvízli v idealismu, tj. v rozředěném a rafinovaném fideismu, uvízli právě v té chvíli, kdy přestali považovat "počitek" za obraz vnějšího světa a začali jej považovat za zvláštní "element". Musíme nutně dospět k počitku bez člověka, k psychice bez člověka, k duchu bez člověka a k vůli bez člověka, neuznáváme-li materialistickou teorii, podle níž je lidské vědomí odrazem objektivně reálného vnějšího světa.

     (391) Za gnozeologickou scholastikou empiriokriticismu nelze nevidět boj stran ve filozofii, boj, který koneckonců vyjadřuje tendence a ideologii nepřátelských tříd soudobé společnosti. Moderní filozofie je zrovna tak stranická jako před dvěma tisíci lety. Bojujícími stranami jsou v podstatě materialismus a idealismus, i když je tato podstata zastírána novými učenými a šarlatánskými termíny nebo slabomyslnou nestranickostí. Idealismus je jen zjemnělá, rafinovaná forma fideismu, který stojí v plné zbroji, disponuje obrovskými organizacemi, neustále pokračuje ve svém působení na masy a zároveň využívá ve svůj prospěch i sebemenší kolísání filozofického myšlení. Objektivní, třídní úlohu empiriokriticismu lze přesně definovat jako přisluhování fideistům v jejich boji proti každému materialismu, zejména proti historickému materialismu.

 (117) Lenin má na mysli Engelsovy práce Anti-Dühring (1878), Ludwig Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie (1888) a Úvod k anglickému vydání Vývoje socialismu od utopie k vědě (1892) (viz Marx, K., Engels, B., Spisy 20, Praha 1966, s. 27-318; Spisy 21, Praha 1967, s. 191-336; Spisy 22, Praha 1967, s. 332-357).

(118) Obrat k Hegelovi v druhé polovině 19.století byl charakteristický pro vývoj filozofie v mnoha evropských zemích i v USA, neboť pro období přerůstání předmonopolistického kapitalismu v imperialismus nemohla empirická filozofie se svou zásadou etického individualismu uspokojovat...Představitelé novohegelovství aktivně vystupovali proti materialismu a přírodním vědám, zejména proti darwinismu, Hegelovu dialektiku využili k sofistickému zdůvodnění agnosticismu (lidské myšlení se pohybuje jen v oblasti jevů), jeho učení ke snaze dokázat, že je nezbytné vytvořit mohutný centralizovaný stát, jemuž by byly zcela podřízeny zájmy jednotlivých občanů. Rozvinutím konzervativních stránek jeho systému přípravili půdu pro vznik novohegelovství.

(119) Viz Marx, K., Engels, B., Spisy 21, Praha 1967, s. 293.

(*) Viz stať Sociálně demokratická filozofie, napsaná v roce 1876. Kleinere philosophische Schriften, 1903, S. 135.

(**) Ještě jeden příklad, jak velmi rozšířené proudy reakční buržoazní filozofie ve skutečnosti využívají machismu. "Poslední módou" nejnovější americké filozofie je zřejmě "pragmatismus" (z řeckého slova pragma - čin, jednání; filozofie činu). O pragmatismu píší filozofické časopisy snad nejvíce. Pragmatismus se vysmívá metafyzice materialismu idealismu, vyzvedává zkušenost a jen zkušenost, za jediné kritérium uznává praxi, odvolává se na pozitivistický směr jako takový, opírá se zejména o Ostwalda, Macha, Pearsona, Poincarého, Duhema, o to, že věda není "absolutní kopií reality", a ...z toho všeho nakonec šťastně vyvozuje existenci boha pro praktické účely, jen pro praxi, bez jakékoli metafyziky a bez jakéhokoli překročení hranic zkušenosti. (Srov. William James, Pragmatism. A new name for some old ways of thinking, New York and London 1907, p. 57 a zvlášť 106.) Rozdíly mezi machismem a pragmatismem jsou z materialistického hlediska stejně nicotné a malicherné jako rozdíly mezi empiriokriticismem a empiriomonismem. Srovnejte třeba Bogdanovovu a pragmatickou definici pravdy: "Pravda je pro pragmatika rodový pojem shrnující všechny druhy určitých pracovních hodnot (working-values) ve zkušenost" (ib., p.68).

[36] Lunačarskij, A.V., Ateizm. - V kn.: Očerki po filosofii marksizma. Filosofskij sbornik. Spb., ["Zerno"], 1908, s. 107-161.

[4] Bazarov, V., Misticizm i realizm našego vremeni. - V kn.: Očerki po filosofii marksizma. Filosofskij sbornik. Spb., ["Zerno"], 1908, s. 3-71.

Lenin, V.I.: Ekonomický obsah narodnictví a jeho kritika v knize P.Struva

Sebrané spisy. Svazek 1, Svoboda, Praha 1979,  s. 430-431

(430-431) Objektivista mluví o nutnosti daného historického procesu; materialista přesně konstatuje danou společensko-ekonomickou formaci, a antagonistické vztahy, které tato formace plodí. Objektivista dokazuje nutnost dané řady fakt, ale současně vždycky riskuje, že se stane pouhým obhájcem těchto fakt; materialista odhaluje třídní protiklady a tím vymezuje svůj názor. Objektivista mluví o "nezvratných historických tendencích"; materialista mluví o třídě, která "řídí" daný ekonomický řád a vytváří tak určité formy odporu ostatních tříd. Materialista je tedy na jedné straně důslednější než objektivista a svůj objektivismus uplatňuje hlouběji a důsledněji. Nezdůrazňuje nutnost daného procesu, ale vysvětluje, která konkrétní společenskoekonomická formace dává tomuto procesu obsah, která konkrétní třída určuje tuto nutnost. V daném případě by se například materialista nespokojil konstatováním "nezvratných historických tendencí", ale poukázal by na existenci určitých tříd, které určují obsah daných poměrů a vylučují jinou možnost kromě zásahu výrobců samých. Na druhé straně materialismus v sobě zahrnuje, abych tak řekl, stranickost svým postulátem, aby se při hodnocení každé události přímo a otevřeně vycházelo z hlediska určité společenské skupiny.

Lenin, V.I.: Jakého dědictví se zříkáme?

Sebrané spisy. Svazek 2, Svoboda, Praha 1980, s. 535-536

(535-536) Jestliže lidé žádají, aby se názory na společenské jevy opíraly o neúprosnou objektivní analýzu skutečnosti a skutečného vývoje, vyplývá z toho, že se nesmějí zlobit? Ale vždyť to není nic jiného než galimatyáš, nesmysl! Pane Michajlovskij, vy jste neslyšel o tom, že za jeden z nejpozoruhodnějších vzorů neúprosné objektivnosti při studiu společenských jevů je právem považováno znamenité dílo o kapitálu? Celá řada vědců a ekonomů vidí hlavní a základní nedostatek tohoto díla právě v neúprosné objektivnosti. A přece najdete v málokterém vědeckém díle tolik "citu", tolik strhujících a vášnivých polemických výpadů proti představitelům zastaralých názorů, proti představitelům těch společenských tříd, které podle autorova přesvědčení brzdí společenský vývoj. Autor, který s neúprosnou objektivností dokázal, že např. Proudhonovy názory jsou přirozeným, pochopitelným nutným odrazem názorů a nálad francouzského petit bourgeois, se přesto "pustil" s nezkrotnou vášnivostí a spravedlivým hněvem do tohoto ideologa maloburžoazie. Nebo si pan Michajlovskij myslí, že Marx si tu "sám odporuje"? Jestliže určité učení neúprosně vyžaduje od každého veřejného činitele objektivní analýzu skutečnosti a vztahů mezi různými třídami, vytvářejících se na základě této skutečnosti, jakým zázrakem je možné z toho vyvozovat, že veřejný činitel nesmí sympatizovat s tou či onou třídou, že se to pro něj "nehodí"? Dokonce je úplně směšné mluvit o tom, co se smí nebo nesmí, protože žádný živý člověk se nemůže nestavět na stranu té či oné třídy (když pochopil jejich vzájemné vztahy), nemůže se neradovat z úspěchů dané třídy, nemůže se nermoutit nad jejími neúspěchy, nemůže být nerozhorlen na nepřátele této třídy, na ty, kdo brzdí její rozvoj šířením zastaralých názorů atd. atd.

Lenin, V.I.: Socialistická strana a nestranická revolučnost

Sebrané spisy. Svazek 12, Svoboda, Praha 1983, s. 154-155

(154-155) Ve společnosti založené na třídním dělení se boj mezi nepřátelskými třídami na určitém stupni jejího vývoje nevyhnutelně stává bojem politickým. Nejryzejším, nejúplnějším a zjevně nejvyhraněnějším výrazem politického boje tříd je boj mezi stranami. Nestranickost je lhostejnost k boji stran. Tato lhostejnost však není totožná s neutralitou, s neúčastí v boji, neboť v třídním boji nemůže být neutrálů; v kapitalistické společnosti se nelze "zdržet" účasti na směně výrobků nebo pracovní síly. A směna nevyhnutelně plodí ekonomický boj a hned za ním i boj politický. Proto lhostejnost k boji není ve skutečnosti naprosto vyhýbáním se boji, zdržováním se boje nebo neutralitou. Lhostejnost je mlčenlivá podpora toho, kdo je silný, toho, kdo vládne. Kdo byl v Rusku lhostejný k samoděržaví před jeho pádem v říjnové revoluci [1905], ten samoděržaví mlčky podporoval. Kdo je v dnešní Evropě lhostejný k nadvládě buržoazie, ten buržoazii mlčky podporuje. Kdo je lhostejný k buržoaznímu charakteru boje za svobodu, ten mlčky podporuje svrchovanost buržoazie v tomto boji, svrchovanost buržoazie v rodícím se svobodném Rusku. Politická lhostejnost je politická sytost... Nestranickost v buržoazní společnosti je jen pokrytecký, zamaskovaný, pasívní výraz příslušnosti ke straně systých, ke straně vládnoucích, ke straně vykořisťovatelů.

Nestranickost je idea buržoazní. Stranickost je idea socialistická. Toto tvrzení ve svém úhrnu platí obecně pro celou buržoazní společnost. Je ovšem třeba tuto obecnou pravdu umět aplikovat na jednotlivé dílčí otázky a dílčí případy.

Lenin, V:I.: O významu bojovného materialismu

Sebrané spisy. Svazek 45, Svoboda, Praha 1989, s. 50-57

(50-57)  Bez  svazku  s  nekomunisty v nejrůznějších  oborech  činnosti nemůže být o nějakém úspěšném komunistickém budování ani řeči.

To platí i o obraně materialismu a marxismu, kterou si vytkl za úkol časopis Pod znameněm marksizma. Naštěstí mají hlavní směry pokrokového společenského myšlení v Rusku solidní materialistickou tradici. Není ani třeba připomínat G.V.Plechanova, stačí uvést Černyševského, od něhož narodnici naší doby (lidoví socialisté, eseři apod.) ustupovali, často v honbě za módními reakčními filozofickými směry, oslněni pozlátkem údajně "posledního slova" evropské vědy a neschopni pod tímto pozlátkem rozpoznat tu či onu odrůdu přisluhování buržoazii, jejím předsudkům a buržoazní reakčnosti.

V každém případě dosud v Rusku máme - bezpochyby ještě dosti dlouho budeme mít - materialisty i mezi nekomunisty, a proto je naší bezvýhradnou povinností získávat všechny stoupence důsledného a bojovného materialismu pro společný boj proti filozofické reakci a filozofickým předsudkům takzvané "vzdělané společnosti". Dietzgen starší, jehož si nesmíme plést s jeho synáčkem, stejně tak ambiciózním jako neúspěšným literátem, vyjádřil správně, výstižně a jasně základní marxistické stanovisko k filozofickým směrům, jež vládnou v buržoazních zemích a těší se pozornosti vědců a publicistů těchto zemí; řekl totiž, že profesoři filozofie v soudobé společnosti nejsou většinou vlastně nic jiného než "diplomovaní přisluhovači kněžourství".

Naši ruští intelektuálové, kteří se rádi - jako ostatně i jejich kolegové ve všech ostatních zemích - pokládají za pokrokové, velmi nelibě nesou, jestliže se otázka posuzuje z hlediska uvedeného Dietzgenova výroku. A nesou to nelibě proto, že pravda je jim trnem v oku. Stačí se však jenom trochu zamyslet nad státní, pak nad celkovou hospodářskou, potom nad životní a každou jinou závislostí dnešních vzdělanců na vládnoucí buržoazii, abychom pochopili, že pronikavá Dietzgenova charakteristika je naprosto správná. Stačí připomenout převážnou většinu módních filozofických směrů, které tak často vznikají v evropských zemích - počínaje třeba těmi, které souvisely s objevem rádia, a konče těmi, které se dnes snaží chytít se Einsteina -, abychom si ujasnili spojitost mezi třídními zájmy a třídním bojem buržoazie, mezi její podporou nejrůznějších forem náboženství a ideovým obsahem módních filozofických směrů.

Z toho, co jsem uvedl, je vidět, že časopis, který chce být orgánem bojovného materialismu, musí být bojovým orgánem za prvé v tom smyslu, že bude neúprosně odhalovat a kritizovat všechny dnešní "diplomované přísluhovače kněžourství", ať už vystupují jako reprezentanti oficiální vědy, nebo jako osamělí běžci, kteří si říkají "demokratičtí levicoví nebo ideově socialističtí" publicisté.

Takový časopis musí být za druhé orgánem bojovného ateismu...

Engels  už  dávno  radil  vůdcům  moderního  proletariátu, aby překládali a masově rozšiřovali mezi lidem bojovnou ateistickou literaturu z konce 18.století... ²²⁾

Svěží, živá, mistrně napsaná publicistická díla starých ateistů 18.století, vtipně a otevřeně útočící na panující tmářství, budou k probuzení lidí z náboženského spánku rozhodně tisíckrát vhodnější než nudné, suchopárné, téměř žádnými vhodně vybranými fakty nepodložené omílání marxismu, které převládá v naší literatuře a které (proč bychom to měli skrývat) často marxismus znetvořuje. Všechna významnější Marxova a Engelsova díla máme přeložena. Proto k obavám, že u nás starý ateismus a starý materialismus nebude doplněn opravami, které v něm provedli Marx a Engels, není rozhodně žádný důvod...

Kromě spojenectví s důslednými materialisty, kteří nepatří ke komunistické straně, je pro práci, kterou musí bojovný materialismus vykonat, neméně důležité, ne-li důležitější, spojenectví s představiteli moderních přírodních věd, kteří se přiklánějí k materialismu a nebojí se ho hájit a hlásat proti módnímu filozofickému kolísání směrem k idealismu a skepticismu, jež vládne v takzvané "vzdělané společnosti".

Článek A.Timirjazeva^[136] o Einsteinově teorii relativity, otištěný v dvojčísle 1/2 časopisu Pod znameněm marksizma, opravňuje k nadějím, že se časopisu podaří uzavřít i toto druhé spojenectví. Musí se tomu věnovat trochu víc pozornosti. Nesmí se zapomínat, že se všechny ty reakční filozofické školy a směry, velké i malé, silné i slabé, ustavičně rodí právě z prudkého zvratu, který prožívá moderní přírodověda. Proto je nutné sledovat otázky, které s sebou přináší nynější revoluce v přírodních vědách, a získávat přírodovědce pro tuto práci ve filozofickém časopisu, jinak bojovný materialismus nemůže být v žádném případě ani bojovným, ani materialismem. Jestliže Timirjazev musel v prvním čísle časopisu výslovně upozornit, že se Einsteinovy teorie - přičemž Einstein, jak tvrdí Timirjazev, sám žádné aktivní tažení proti základům materialismu nevede - chytla už obrovská spousta představitelů buržoazní inteligence ve všech zemích, pak to platí nejen o Einsteinovi, ale i o celé řadě, ne-li o většině velikých reformátorů přírodních věd od konce 19.století.

A nemá-li nás podobný jev zaskočit, musíme pochopit, že žádná přírodní věda, žádný materialismus nemůže v boji proti náporu buržoazních idejí a proti oživování buržoazního světového názoru obstát bez solidního filozofického zdůvodnění...

Budeme-li se řídit tím, jak Marx aplikoval materialisticky pojatou Hegelovu dialektiku, budeme moci a budeme muset tuto dialektiku po všech stránkách rozpracovávat, otiskovat v časopisu výňatky z hlavních Hegelových děl a vykládat je materialisticky tak, že je budeme komentovat příklady Marxovy aplikace dialektiky a také příklady aplikace dialektiky v ekonomických a politických vztazích; těchto příkladů najdeme v nejnovějších dějinách, zejména v novodobé imperialistické válce a revoluci, neobyčejně mnoho. Skupina redaktorů a spolupracovníků časopisu Pod znameněm marksizma musí podle mého názoru tvořit jakousi "společnost materialistických přátel Hegelovy dialektiky". Moderní přírodovědci najdou (pokud dovedou hledat a pokud se naučíme pomáhat jim v tom) v materialisticky vyložené Hegelově dialektice řadu odpovědí na filozofické otázky, které vytyčuje revoluce v přírodních vědách a při jejichž řešení intelektuálští vyznavači buržoazní módy "sklouzávají" k reakci.

Jestliže  si  materialismus  takový  úkol  neuloží  a   nebude  jej  soustavně  plnit,  nemůže   být bojovným materialismem. Bude - užijeme-li Ščedrinova výrazu - ani ne tak bít, jako spíš bit.^[124] 

(22) Viz B.Engels, Emigrantská literatura (Marx, K., Engels, B., Spisy 18, Praha 1966, s. 551-552. 

(136) Recenzija na knigu A. Ejnštejna: O specialnoj i vseobščej těorii otnositeľnosti … Pod znamenem marksiszma, M. 1922, No 1-2-, s. 70-73

[124] Saltykov-Ščedrin, M.E., Istorija odnogo goroda.

Vytvorené pre redakciu Avantgarda v roku 2007
www.komunisti.sk - posta@komunisti.sk