2. Internacionální spolupráce

Marx, K., Engels, B.: Inaugurální adresa Mezinárodního dělnického sdružení

Spisy. Svazek 16, NPL, Praha 1965, s.42-45

      (42-45) A přesto mělo období uplynulé od revolucí z roku 1848 své světlé stránky. Uvedeme tu jen dvě důležitá fakta:

      Po třicetiletém boji, vedeném s obdivuhodnou vytrvalostí, se anglické dělnické třídě podařilo využít přechodného rozkolu mezi pozemkovými a peněžními lordy a prosadit zákon o desetihodinovém pracovním dni. Jak nesmírně blahodárně to zapůsobilo na tovární dělníky po stránce fyzické, morální a intelektuální, ukazují nám pololetní zprávy továrních inspektorů a všeobecně se to nyní uznává. Většina vlád na kontinentě musela ve svých zemích zavést anglický tovární zákon ve více či méně pozměněné formě, a sám anglický parlament je nucen rok co rok rozšiřovat sféru jeho platnosti. Ale kromě praktického významu má úžasný úspěch tohoto dělnického opatření ještě další velký dosah. Ústy svých nejproslulejších vědců, jako je dr. Ure, prof. Senior a jiní mudrci jejich ráže, buržoazie prorokovala a do omezení dokazovala, že jakékoli zákonné omezení pracovní doby by muselo odzvonit umíráčkem britskému průmyslu, který jako upír nemůže žít, nesaje-li krev, především dětskou krev. Za starých časů byla vražda dítěte mysteriózním obřadem Molochova náboženství; tento obřad byl však prováděn jen při zcela slavnostních příležitostech, snad jednou do roka, a přitom tehdy Moloch neměl nikterak zálibu výhradně jen v dětech chudáků. Tento boj za zákonné omezení pracovní doby zuřil tím prudčeji, čím víc zasahoval - nehledě k vyděšené chamtivosti - do velkého boje mezi slepým panstvím zákonů nabídky a poptávky, který tvoří politickou ekonomii buržoazie, a mezi kontrolou společenské výroby společenskou předvídavostí, která je podstatou politické ekonomie dělnické třídy. Proto zákon o desetihodinovém pracovním dni nebyl jen velkým praktickým úspěchem; bylo to vítězství principu; politická ekonomie buržoazie poprvé otevřeně kapitulovala před politickou ekonomií dělnické třídy.

      Ale ještě větší vítězství politické ekonomie dělnické třídy nad politickou ekonomií majetku [v německém textu: "politickou ekonomií kapitálu"] stálo přede dveřmi. Míníme tím družstevní hnutí, zejména družstevní továrny, dílo nikým nepodporovaných pokusů několika málo smělých "rukou" ("hands") [používalo se k označení dělníků, pracovních sil. (Pozn.čes.red.)] Hodnotu těchto velkých sociálních experimentů nelze vůbec docenit. Nikoli argumenty, nýbrž skutkem dokázali dělníci, že je možná výroba ve velkém měřítku a v souladu s vymoženostmi moderní vědy, bez existence třídy pánů (masters), která zaměstnává třídu "rukou"; že k tomu, aby pracovní prostředky přinášely plody, nemusí být monopolizovány jako prostředek panství nad dělníkem samým, jako prostředek jeho vykořisťování, a že námezdní práce, stejně jako otrocká práce a nevolnická práce, je jen přechodnou a nižší formou, jíž je souzeno uvolnit místo sdružené práci, která své dílo koná ochotnou rukou, s jasnou hlavou a radostným srdcem...

      Zároveň zkušenost období od roku 1848 do roku 1864 nepochybně dokázala, že družstevnictví, pokud zůstane omezeno na úzký okruh příležitostných pokusů ojedinělých dělníků, nebude nikdy s to - přes všechnu znamenitost zásad a přes veškerou praktickou užitečnost - zadržet růst monopolu postupující geometrickou řadou, osvobodit masy a citelně ulehčit břemeno jejich bídy. Snad právě proto se stalo, že blahosklonní aristokraté, filantropičtí buržoazní mastičkáři a několik obratných politických ekonomů začali náhle s odpornými komplimenty vychvalovat totéž družstevnictví, které se v zárodku marně pokoušeli udusit, které zesměšňovali jako utopii snílků nebo pranýřovali jako kacířství socialistů. K tomu, aby družstevnictví zachránilo pracující masy, muselo by být rozvinuto v národním měřítku, a tedy podporováno národními prostředky. Ale páni půdy a páni kapitálu budou svých politických výsad vždycky používat k obraně a ke zvěčnění svých ekonomických monopolů. Nejenže ani zdalena nebudou podporovat osvobození práce, naopak, budou mu dále stavět do cesty všechny možné překážky. Při posledním zasedání parlamentu jim lord Palmerston promluvil z duše, když posměšně odbyl obhájce práv irských pachtýřů slovy: Dolní sněmovna je sněmovna velkostatkářů.

     Proto je nyní velkým úkolem dělnické třídy dobýt politickou moc. Zdá se, že to pochopila, neboť v Anglii, v Německu, v Itálii a ve Francii lze pozorovat současné oživení a současné úsilí o politickou reorganizaci dělnické strany.

      Jeden prvek úspěchu je v rukou dělnické třídy - její početnost; ale počet padá v úvahu jen tehdy, spojuje-li ho organizace a vede-li ho vědění. Minulá zkušenost ukázala, že zanedbá-li se ono bratrské pouto, které by mělo spojovat dělníky různých zemí a povzbuzovat je, aby ve všech svých bojích za osvobození stáli pevně při sobě, jejich nejednotné úsilí je potrestáno společným nezdarem. Na základě tohoto poznání založili dělníci různých zemí 28. září 1864 na veřejném shromáždění v St.Martin s Hallu Mezinárodní dělnické sdružení.

      Toto shromáždění bylo naplněno ještě jedním přesvědčením.

      Předpokládá-li osvobození dělnické třídy bratrskou spolupráci dělníků, jak může dělnická třída splnit toto velké poslání, dokud zahraniční politika, sledujíc zločinné cíle, využívá národnostních předsudků a v pirátských válkách plýtvá krví a majetkem lidu? Nikoli moudrost vládnoucích tříd, nýbrž hrdinný odpor dělnické třídy Anglie proti jejich zločinnému šílenství zachránil západní Evropu před neuváženým dobrodružstvím hanebného křižáckého tažení, které mělo zvěčnit a rozšířit otroctví na druhé straně Atlantiku. (12) Nestydatý souhlas, pokrytecké sympatie či idiotská lhostejnost, s nimiž hoření třídy Evropy přihlížely k tomu, jak Rusko drtí kavkazské horské pevnosti, jak zákeřně vraždí hrdinné Polsko, obrovské a bez odporu přijímané surovosti této barbarské mocnosti, jejíž hlava je v Petrohradě a která má své ruce ve všech evropských vládách, to všechno dělnické třídě ukázalo, že je její povinností, aby zvládla i taje mezinárodní politiky, aby kontrolovala diplomatické činy svých vlád a v případě nutnosti se proti nim postavila všemi možnými prostředky, a kdyby jim nemohla zabránit, aby se sjednotila a současně je odhalovala a usilovala o to, aby se prosté zákony mravnosti a spravedlnosti, jimiž se mají řídit vzájemné vztahy soukromých osob, staly nejvyššími zákony platnými i ve styku mezi národy.

      Boj za takovouto zahraniční politiku je částí všeobecného boje za osvobození dělnické třídy.

      Proletáři všech zemí, spojte se!

(12) Angličtí dělníci vystoupili koncem roku 1861 a počátkem roku 1862 za občanské války v USA proti zásahu anglické vlády do války na straně jižních otrokářských států … Akce anglických dělníků podstatně přispěly k upevnění myšlenky mezinárodní proletářské solidarity.) 

Marx, K.: Prozatímní stanovy sdružení

Spisy. Svazek 16, NPL, Praha 1965, s.46-47

      (46-47) Vzhledem k tomu,

že osvobození dělnické třídy musí být jen dílem dělnické třídy samé; že boj za osvobození dělnické třídy není boj za třídní výsady a monopoly, nýbrž boj za rovná práva a povinnosti a za odstranění jakéhokoli třídního panství;

 že ekonomické porobení dělníka monopolním vlastníkem pracovních prostředků, tj. životních zdrojů, je základem poroby ve všech jejích formách, veškeré sociální bídy, duševní degradace a politické závislosti;

 že ekonomické osvobození dělnické třídy je tedy oním velikým cílem, jemuž je třeba podřídit každé politické hnutí jako prostředek;

 že dosud všechno úsilí o dosažení tohoto velkého cíle končilo nezdarem pro nedostatek solidarity mezi dělníky různých pracovních odvětví v každé zemi a protože neexistoval bratrský svazek mezi dělnickou třídou v různých zemích;

 že osvobození práce není otázka ani místní, ani národní, nýbrž sociální, týká se všech zemí, kde existuje moderní společnost, a nelze ji vyřešit bez praktické i teoretické spolupráce nejvyspělejších zemí;

 že nynější oživení hnutí dělnické třídy v průmyslově nejvyspělejších evropských zemích probouzí sice nové naděje, ale je zároveň i vážnou výstrahou před opakováním starých chyb a vyžaduje, aby se dosud odtržená hnutí neprodleně spojila;

 z těchto důvodů učinili podepsaní členové výboru, zmocnění k tomu usnesením veřejného shromáždění, jež se konalo 28.září 1864 v St.Martin s Hallu v Londýně, nezbytné kroky k založení Mezinárodního dělnického sdružení.

      Prohlašují, že toto Mezinárodní sdružení i všechny spolky a jednotlivci, kteří do něho vstupují, uznávají pravdu, spravedlnost a mravnost za základ vzájemných vztahů a jednání vůči všem lidem bez rozdílu barvy pleti, vyznání či národnosti.

      Považují za povinnost každého člověka požadovat práva člověka a občana nejen pro sebe, ale pro každého, kdo koná své povinnosti. Není práv bez povinností, není povinností bez práv. (14)

 V tomto duchu sestavili tyto prozatímní stanovy Mezinárodního sdružení:

      1. Sdružení bylo založeno jako středisko styku a spolupráce mezi dělnickými spolky existujícími v různých zemích, které směřují k témuž cíli, totiž k ochraně, rozvoji a úplnému osvobození dělnické třídy...

     7. Protože úspěch dělnického hnutí v každé zemi může být zajištěn jen silou jednoty a spojení a protože na druhé straně zase účinnost mezinárodní ústřední rady závisí do značné míry na tom, zda bude ve styku s malým počtem národních center dělnických sdružení či s velkým počtem malých a izolovaných místních spolků, musejí členové Mezinárodního sdružení vynaložit všechny síly, aby se izolované dělnické spolky v jejich zemích spojily v národní organizace zastupované ústředními národními orgány. Je ovšem samozřejmé, že uplatnění tohoto článku stanov je závislé na zvláštních zákonech každé země, a nehledě na zákonné překážky nebude se žádnému samostatnému místnímu spolku bránit v přímém styku s ústřední radou v Londýně...

(14) Tento i předchozí odstavec, které mají deklarativní ráz,  zahrnul Marx do textu úvodní části stanov na naléhání ostatních  členů komise; psal o tom v dopise Engelsovi ze 4.listopadu  1864.

Marx, K.: Občanská válka ve Francii

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 17, NPL, Praha 1965, s. 396-397

      (396-397) Zatímco evropské vlády tak tváří v tvář Paříži dokazují mezinárodní charakter třídního panství, ječí do celého světa, že hlavní příčinou všeho zla je Mezinárodní dělnické sdružení - mezinárodní organizace práce proti kosmopolitnímu spiknutí kapitálu. Thiers obviňoval Mezinárodní dělnické sdružení, že je utlačovatelem práce, který se vydává za jejího osvoboditele. Picard nařídil, aby veškeré spojení francouzských členů Internacionály s jejími členy v cizině bylo přerušeno; hrabě Jaubert, mumifikovaný spoluviník Thiersův z roku 1835, prohlašuje, že hlavním úkolem všech civilizovaných vlád je vyhubit tuto organizaci. "Statkáři" proti ní vyjí a všechen evropský tisk jim sborem přizvukuje. Jeden vážený francouzský spisovatel [pravděpodobně Robinet. (Pozn.red.)], který nemá s naším Sdružením vůbec nic společného, řekl:

      "Členové ústředního výboru národní gardy a velká část členů  Komuny jsou nejaktivnější, nejdůmyslnější a nejenergičtější  hlavy Mezinárodního dělnického sdružení...Lidé veskrze čestní,  upřímní, inteligentní, oddaní, čistí a fanatičtí v dobrém slova  smyslu" (283).

      Buržoazní mozek spravovaný policií si ovšem představuje Mezinárodní dělnické sdružení jako jakési tajné spiknutí, jehož ústřední vedení čas od času nařizuje povstání v různých zemích. Naše Sdružení je však ve skutečnosti jen mezinárodní svaz, který sjednocuje nejpokrokovější dělníky v různých zemích civilizovaného světa. Ať se třídní boj projeví kdekoli, ať se utváří jakkoli a za jakýchkoli podmínek, je samozřejmé, že členové našeho Sdružení stojí vždycky v prvních řadách. Půda, z níž toto Sdružení vyrůstá, je sama moderní společnost. Toto Sdružení nelze vyhubit, i kdyby bylo prolito sebevíc krve. Kdyby je vlády chtěly vyhubit, musely by vyhubit především despotickou nadvládu kapitálu nad prací - tedy podmínku své vlastní příživnické existence.

 (283) "Political Notes on the present situation of France and  Paris. By a French Positivist", ed. by Edward Spencer Beesly  ["Politické poznámky o současné situaci ve Francii a v Paříži.  Od francouzského pozitivisty", sestavil Edward Spencer Beesly]. 

Lenin, V.I.: Třetí internacionála a její místo v dějinách

Sebrané spisy. Svazek 38, Svoboda, Praha 1988, s. 324-332

      (324-332) Imperialisté "dohodových" zemí blokují Rusko ve snaze izolovat Sovětskou republiku jako ohnisko nákazy od kapitalistického světa. Tito lidé, kteří se vychloubají "demokratismem" svých institucí, jsou tak zaslepeni nenávistí vůči Sovětské republice, že ani nepozorují, jak se sami zesměšňují. Jen si představte: vyspělé, nejcivilizovanější a "nejdemokratičtější" země, ozbrojené po zuby, neomezeně ovládající vojensky celý svět, se bojí jako ohně ideové nákazy přicházející z rozvrácené, hladovějící, zaostalé a podle jejich tvrzení dokonce napůl barbarské země!

      Už jenom tento rozpor otevírá oči pracujícím masám všech zemí a pomáhá odhalovat pokrytectví imperialistů Clemenceaua, Lloyda George, Wilsona a jejich vlád.

      Pomáhá nám však nejen to, že jsou kapitalisté zaslepeni svou nenávistí vůči sovětům, ale i jejich vzájemné rvačky a snaha házet si klacky pod nohy. Zavázali se navzájem, přímo k spikleneckému mlčení, protože se ze všeho nejvíc bojí šíření pravdivých zpráv o Sovětské republice vůbec, a zejména pak jejích oficiálních dokumentů. Hlavní orgán francouzské buržoazie Le Temps však přesto otiskl zprávu o založení III., Komunistické internacionály v Moskvě.

      Vyslovujeme za to hlavnímu orgánu francouzské buržoazie, tomuto čelnému představiteli francouzského šovinismu a imperialismu, svůj nejuctivější dík. Jsme ochotni poslat listu Le Temps pozdravný dopis na důkaz svého uznání, že nám tak účinně a dovedně pomáhá.

      Z toho, jak list Le Temps sestavil svou zprávu na základě našeho rozhlasového vysílání, jsou naprosto jasné motivy, jimiž se tento orgán peněžního žoku řídil. Chtěl si zarýt do Wilsona, popíchnout ho: podívejte se přece, s kým to hodláte vyjednávat! Mudrci, píšící na objednávku peněžního žoku, nepozorují, že se jejich snaha zastrašit Wilsona bolševiky stává v očích pracujících mas vlastně reklamou pro bolševiky. Tedy ještě jednou: náš nejuctivější dík orgánu francouzských milionářů.

      III.internacionála byla založena za takové světové situace, kdy žádné zákazy, žádné malicherné a ubohé úskoky "dohodových" imperialistů nebo lokajů kapitalismu, jako jsou Scheidemannové v Německu a Rennerové v Rakousku, nejsou s to zabránit, aby se mezi dělnickou třídou celého světa nešířily zprávy o této internacionále a sympatie k ní. Tuto situaci navodila proletářská revoluce, která zjevně všude narůstá ne každým dnem, ale každou hodinou. Tuto situaci vytvořilo hnutí za sověty mezi pracujícími masami, které už nabylo takové síly, že se stalo vskutku mezinárodním.

      První internacionála (1864-1872) položila základ mezinárodní organizaci dělníků k přípravě jejich revolučního náporu na kapitál. Druhá internacionála (1889-1914) byla mezinárodní organizací proletářského hnutí, jež se rozrostlo do šířky, což se neobešlo bez dočasného poklesu jeho revoluční úrovně, bez dočasného posílení oportunismu, který nakonec vedl k ostudnému krachu této internacionály.

      Třetí internacionála fakticky vznikla roku 1918, kdy dlouholetý proces boje proti oportunismu a sociálšovinismu, zejména za války, vedl u mnoha národů k vytvoření komunistických stran. Formálně byla III. internacionála založena na svém I.sjezdu v březnu 1919 v Moskvě. A nejvýznačnější rys této internacionály, její poslání naplnit a realizovat odkaz marxismu a uskutečnit staleté ideály socialismu a dělnického hnutí - tento nejvýznačnější rys III. internacionály se ihned projevil v tom, že nové, třetí Mezinárodní dělnické sdružení se už nyní do jisté míry kryje se Svazem sovětských socialistických republik.

      První internacionála položila základ k proletářskému, mezinárodnímu boji za socialismus.

      Druhá internacionála byla obdobím přípravy půdy pro rozsáhlé a masové šíření hnutí v řadě zemí.

      Třetí internacionála převzala plody práce II.internacionály, očistila ji od oportunistické, sociálšovinistické, buržoazní a maloburžoazní špíny a začala uskutečňovat diktaturu proletariátu.

      Mezinárodní svazek stran, vedoucích nejrevolučnější hnutí na světě, hnutí proletariátu za svržení jařma kapitálu, má teď nebývale pevnou základnu, totiž několik republik sovětů, které v mezinárodním měřítku uvádějí v život diktaturu proletariátu, jeho vítězství nad kapitalismem.

      Světodějný význam III., Komunistické internacionály tkví v tom, že začala uskutečňovat nejvýznamnější Marxovo heslo, heslo, které shrnuje staletý vývoj socialismu a dělnického hnutí, heslo vyjádřené pojmem diktatura proletariátu.

      Tato geniální předpověď, tato geniální teorie se stává skutečností.

      Tato latinská slova jsou nyní přeložena do jazyků světa.

      Začala nová epocha světových dějin.

      Lidstvo se zbavuje poslední formy otroctví, kapitalistického neboli námezdního otroctví.

      Osvobozuje se z otroctví a poprvé spěje ke skutečné svobodě.

      Jak se mohlo stát, že první zemí, která uskutečnila diktaturu proletariátu a založila sovětskou republiku, byla jedna z nejzaostalejších zemí v Evropě? Patrně se nezmýlíme, konstatujeme-li, že právě tento rozpor mezi zaostalostí Ruska a jeho "skokem" k vyšší formě demokratismu, přes buržoazní demokracii k sovětské neboli proletářské demokracii, že právě tento rozpor byl jednou z příčin (kromě toho, že většina socialistických vůdců byla zatížena oportunistickými návyky a šosáckými předsudky), které zvlášť znesnadnily nebo zpomalily pochopení úlohy sovětů na Západě.

      Dělnické masy celého světa instinktivně rozpoznaly význam sovětů jako nástroje boje proletariátu a jako formy proletářského státu. Avšak oportunismem zkorumpovaní "vůdcové" nadále uctívali a uctívají buržoazní demokracii a označují ji za "demokracii" pro všechny.

      Je snad něco podivuhodného na tom, že uskutečnění diktatury proletariátu ukázalo především "rozpor" mezi zaostalostí Ruska a jeho "skokem" přes buržoazní demokracii? Podivuhodné by bylo, kdybychom uskutečnění nové formy demokracie dostali od historie darem, bez řady rozporů.

      Je-li kterýkoli marxista, dokonce i kterýkoli člověk, jenž je povšechně obeznámen s moderní vědou, dotázán: "Je pravděpodobný rovnoměrný nebo harmonicky proporcionální přechod různých kapitalistických zemí k diktatuře proletariátu?" nepochybně na tuto otázku odpoví, že nikoli. Ani rovnoměrnost, ani harmoničnost, ani proporcionálnost ve světě kapitalismu nikdy neexistovala a vůbec existovat nemohla. V každé zemi se zvlášť výrazně rozvíjela hned ta, hned ona stránka či rys nebo skupina vlastností kapitalismu a dělnického hnutí. Vývojový proces probíhal nerovnoměrně.

      Když Francie uskutečňovala svou velkou buržoazní revoluci a probouzela tak k historicky novému životu celý evropský kontinent, stála Anglie v čele kontrarevoluční koalice, ačkoli byla tehdy kapitalisticky mnohem vyspělejší než Francie. Tehdejší anglické dělnické hnutí však geniálně předjímá mnohé z budoucího marxismu.

      Když dala Anglie světu chartismus, první široké, skutečné masové, politicky vyhraněné proletářské revoluční hnutí, probíhaly na evropském kontinentu většinou slabé buržoazní revoluce a ve Francii vzplanula první velká občanská válka mezi proletariátem a buržoazií. Buržoazie porazila různé národní oddíly proletariátu jeden po druhém a různým způsobem v různých zemích.

      Anglie se stala vzorem země, v níž buržoazie - podle Engelsových slov - zároveň se zburžoazněnou aristokracií vytvořila nejzburžoaznělejší smetánku proletariátu. (70) Vyspělá kapitalistická země zůstala v revolučním boji proletariátu o několik desítek let pozadu. Francie jako by vyčerpala síly proletariátu ve dvou hrdinných povstáních dělnické třídy proti buržoazii v letech 1848 a 1871, která znamenala velmi mnoho pro celý vývoj světových dějin. Hegemonie v internacionále dělnického hnutí pak přešla od sedmdesátých let 19.století na Německo, přičemž tato země hospodářsky zaostávala za Anglií i za Francií. A když pak Německo opět tyto země hospodářsky předstihlo, tj.na počátku druhého desetiletí 20.století, octla se v čele marxistické dělnické strany Německa, pokládané v celém světě za vzor, hrstka vyložených ničemů, špinavá a kapitalistům úplně zaprodaná sebranka, Scheidemannem a Noskem počínaje a Davidem a Legienem konče, nejodpornější katani z řad dělnictva ve službách monarchie a kontrarevoluční buržoazie.

      Světové dějiny spějí nezadržitelně k diktatuře proletariátu, ale jejich cesty nejsou ani zdaleka rovné, snadné a přímé.

     Dokud byl Karl Kautsky ještě marxistou, a nikoli oním renegátem marxismu, kterým se stal jako bojovník za jednotu se Scheidemanny a za buržoazní demokracii proti demokracii sovětské neboli proletářské, napsal hned na počátku 20.století článek Slované a revoluce. [31] V tomto článku líčil historické podmínky, které naznačovaly možnost, že hegemonie v mezinárodním revolučním hnutí přejde na Slovany.

      A tak se také stalo. Na nějakou dobu - samozřejmě jen nakrátko - přešla hegemonie v revoluční proletářské internacionále na Rusy, jako ji dříve měli v různých obdobích 19.století Angličané, potom Francouzi a po nich Němci.

     Už vícekrát jsem řekl, že v porovnání s vyspělými zeměmi bylo pro Rusy snazší velikou proletářskou revoluci zahájit, že však pro ně bude obtížnější v ní pokračovat a dovést ji ke konečnému vítězství, totiž k úplnému zorganizování socialistické společnosti.

      Revoluci jsme mohli snáze zahájit předně proto, že na Evropu 20.století mimořádná politická zaostalost carské monarchie vyvolávala neobyčejně silný revoluční nápor mas. Za druhé, zaostalost Ruska svérázným způsobem spojila proletářskou revoluci proti buržoazii s rolnickou revolucí proti statkářům. Tím jsme začali v říjnu 1917 a nebyli bychom tehdy tak snadno zvítězili, kdybychom tím nebyli začali. Marx už roku 1856, když mluvil o Prusku, poukazoval na možnost svérázného spojení proletářské revoluce se selskou válkou. (71) Bolševici od počátku roku 1905 hájili myšlenku revolučně demokratické diktatury proletariátu a rolnictva. Za třetí, revoluce roku 1905 neobyčejně přispěla k politické výchově dělnických a rolnických mas, protože jednak seznámila jejich avantgardu s "posledním slovem" socialismu na Západě, jednak přiměla masy k revolučním akcím. Bez této "generální zkoušky", jíž byl rok 1905, by nebyly možné revoluce v roce 1917, a to ani únorová buržoazní, ani Říjnová proletářská revoluce. Za čtvrté, geografické podmínky Rusku umožňovaly, aby se udrželo déle než jiné země proti vojenské převaze vyspělých kapitalistických zemí. Za páté, specifický vztah proletariátu k rolnictvu usnadňoval přechod od buržoazní revoluce k socialistické, usnadňoval působení městských proletářů na poloproletářské chudé vrstvy pracujících na vesnici. Za šesté, dlouhá škola stávkového boje a zkušenosti evropského masového dělnického hnutí usnadňovaly za napjaté a rychle se zostřující revoluční situace vznik tak osobité formy proletářské revoluční organizace, jako jsou sověty.

      Tento výčet ovšem není úplný. Ale zatím nám snad postačí.

      Sovětská čili proletářská demokracie se zrodila v Rusku. V porovnání s Pařížskou komunou to byl druhý světodějný krok. Sovětská republika proletářů a rolníků se stala první stabilní socialistickou republikou na světě. Jako nový typ státu už nemůže zaniknout. Už dnes není osamocena.

      Další práce na budování socialismu a jeho dovršení si vyžádá ještě velmi mnoho. Republiky sovětů ve vyspělejších zemích, kde má proletariát větší váhu i vliv, mají naprosto reálné vyhlídky, že Rusko předstihnou, jakmile nastoupí cestu diktatury proletariátu.

      Zkrachovalá II.internacionála je nyní v posledním tažení a zaživa se rozkládá. Hraje ve skutečnosti roli přisluhovače mezinárodní buržoazie. Je to vskutku žlutá internacionála. Její nejvýznamnější ideoví vůdcové, jako Kautsky, vychvalují buržoazní demokracii, nazývají ji "demokracií" vůbec neboli - a to je ještě hloupější a nehoráznější - "čistou demokracií".

      Buržoazní demokracie se přežila, stejně jako se přežila i II.internacionála, která konala historicky nutnou a užitečnou práci v době, kdy byla aktuální příprava dělnických mas v rámci této buržoazní demokracie.

      Ani ta nejdemokratičtější buržoazní republika nikdy nebyla a ani nemohla být ničím jiným než mechanismem k potlačování pracujících kapitálem, než nástrojem politické moci kapitálu, diktaturou buržoazie. Demokratická buržoazní republika slibovala moc většině, proklamovala ji, ale nikdy ji nemohla uskutečnit, dokud existovalo soukromé vlastnictví půdy a ostatních výrobních prostředků.

      "Svoboda" v buržoazní demokratické republice byla ve skutečnosti svobodou pro bohaté. Proletáři a pracující rolníci ji mohli a museli využít k přípravě svých sil ke svržení kapitálu, k překonání buržoazní demokracie, fakticky však pracující masy využívat demokracii za kapitalismu zpravidla nemohly.

      Sovětská čili proletářská demokracie vytvořila poprvé na světě demokracii pro masy, pro pracující, pro dělníky a drobné rolníky.

      Ještě nikdy neexistovala na světě taková státní moc většiny obyvatelstva, faktická moc této většiny, jako je sovětská moc.

      Tato moc potlačuje "svobodu" vykořisťovatelů a jejich pomahačů, zbavuje je "svobody" vykořisťovat, "svobody" těžit z hladu, "svobody" bojovat za obnovení moci kapitálu, "svobody" paktovat se s cizí buržoazií proti dělníkům a rolníkům vlastní země.

      Ať si Kautští takovouto svobodu obhajují. K tomu je třeba být renegátem marxismu, renegátem socialismu.

      V ničem se tak výrazně neprojevil krach ideových vůdců II.internacionály, takových, jako jsou Hilferding a Kautsky, jako v jejich naprosté neschopnosti pochopit význam sovětské neboli proletářské demokracie, jejího vztahu k Pařížské komuně, jejího místa v dějinách, její nutnosti jako formy diktatury proletariátu.

      V 74. čísle listu Die Freiheit (72), orgánu "nezávislé" (čti maloměšťácké, šosácké, maloburžoazní) německé sociální demokracie, vyšlo 11. února 1919 provolání Revolučnímu proletariátu Německa.

      Toto provolání podepsalo vedení strany a celá její frakce v Národním shromáždění, v německém "ústavodárném shromáždění"!

      Toto provolání obviňuje Scheidemanny, že hodlají zrušit "rady" [sověty], a navrhuje - docela vážně! - spojit rady s "ústavodárným shromážděním", dát radám určitá státní práva, určité místo v ústavě.

      Smířit či sloučit diktaturu buržoazie s diktaturou proletariátu! Jak jednoduché! Jaká to geniálně šosácká myšlenka!

      Škoda jen, že ji už vyzkoušeli za Kerenského v Rusku sjednocení menševici a socialisté-revolucionáři, tito maloburžoazní demokraté, kteří se považovali za socialisty.

      Kdo četl Marxe a nepochopil, že v kapitalistické společnosti je v každém kritickém momentu, v každém závažném střetnutí tříd možná buď diktatura buržoazie, nebo diktatura proletariátu, ten ani z ekonomického, ani z politického Marxova učení nepochopil nic.

     Avšak geniálně šosácká myšlenka Hilferdinga, Kautského a spol. o pokojném spojení diktatury buržoazie a diktatury proletariátu vyžaduje zvláštní rozbor, chceme-li vyčerpávajícím způsobem probrat ekonomické i politické nesmysly nakupené v tomto pozoruhodném a svrchovaně směšném provolání z 11. února. Budeme to muset odložit do příštího článku. [Viz tento svazek, s. 412-421. Red.]

 (70) Viz K.Marx, B.Engels, Spisy 29, Praha 1969, s. 397.

 (71) Viz K.Marx, B.Engels, Spisy 29, Praha 1969, s. 57.

 (72) Die Freiheit - deník, orgán Nezávislé sociálně  demokratické strany Německa; vycházel v Berlíně od  15.listopadu 1918 do 30.září 1922.

 [31] Kautskij, K., Slavjaně i revoljucija, Iskra, Mjunchen,  1902, No 18, 10 marta, s. 1.

Lenin, V.I.: II. kongres komunistické internacionály 19.července - 7.srpna 1920

Sebrané spisy. Svazek 41, Svoboda, Praha 1988, s. 263

      (263) Dostali jsme se teď k otázce revoluční krize jako základu naší revoluční činnosti. Tady je především třeba upozornit na dva rozšířené mylné názory. Na jedné straně buržoazní ekonomové líčí tuto krizi, podle uhlazeného výrazu Angličanů, jako pouhý "neklid". Na druhé straně se revolucionáři někdy snaží dokázat, že z krize není absolutně žádné východisko.

      To je omyl. Absolutně bezvýchodné situace neexistují. Buržoazie si počíná jako rozzuřený dravec, který ztratil hlavu, a dělá jednu hloupost za druhou, čímž vlastně zostřuje situaci a urychluje svůj zánik. To všechno je pravda. Ale není možné "dokázat", že buržoazie nemá absolutně žádnou možnost ukonejšit určitou menšinu vykořisťovaných nějakými drobnými ústupky a potlačit určité hnutí nebo povstání jisté části utlačovaných a vykořisťovaných. Pokoušet se předem "dokazovat" "absolutní" bezvýchodnost by bylo holým pedantstvím nebo hrou s pojmy a slovy. Skutečným "důkazem" v této a jiných otázkách může být jedině praxe. Buržoazní zřízení na celém světě prožívá obrovskou revoluční krizi. Revoluční strany musí nyní svou praxí "dokázat", že jsou dostatečně uvědomělé, organizované a spjaté s vykořisťovanými masami, dostatečně odhodlané a schopné využít této krize k úspěšné, vítězné revoluci. 

Lenin, V.I.: Podivné a hrozné

Sebrané spisy. Svazek 35, Svoboda, Praha 1987, s. 428-430

      (428-430) A teď musím z celého srdce poděkovat právě svým "krajním" odpůrcům Moskvanům za to, že protrhli "hráz mlčení" o podstatě mých argumentů. Moskvané na ně odpověděli první.

      A jaká byla jejich odpověď?

      Uznali správnost mého konkrétního argumentu: ano, Moskvané uznali, že nás opravdu čeká porážka, podstoupíme-li teď boj s Němci. Ano, tato porážka by skutečně vedla k pádu sovětské moci.

      Děkuji tedy ještě jednou z celého srdce svým "krajním" odpůrcům Moskvanům za to, že protrhli "hráz mlčení" o podstatě mých argumentů, tj. právě o mém konkrétním upozornění na podmínky války v případě, že do ní okamžitě vstoupíme, a za to, že nebojácně uznali správnost mého konkrétního upozornění.

      Dále. Čím vlastně vyvracejí mé argumenty, jejichž správnost byli Moskvané nuceni v podstatě uznat?

      Tím, že v zájmu mezinárodní revoluce je třeba obětovat sovětskou moc.

      Proč to vyžaduje zájem mezinárodní revoluce? V tom je jádro, v tom je sama podstata argumentace těch, kdo by chtěli mé argumenty vyvrátit. A právě proto není o tomto nejdůležitějším a nejzákladnějším bodu ani v rezoluci, ani ve výkladu jediné slovo. Aby pohovořili o tom, co je všeobecně známé a nesporné, na to si autoři rezoluce našli čas i místo; hovořili i o "nelítostném potlačení buržoazní kontrarevoluce v Rusku" (prostředky a metodami takové politiky, která vede k zániku sovětské moci?) a o boji proti všem umírněným oportunistickým silám ve straně, ale o tom, co je právě sporné, o tom, co se týká právě podstaty stanoviska odpůrců míru, o tom neřekli ani slovo!

      To je podivné. Velice podivné. Nepomlčeli o tom autoři rezoluce snad proto, že si v tomto bodě byli vědomi své slabiny? Kdyby řekli jasně proč (vyžaduje to zájem mezinárodní revoluce) znamenalo by to usvědčit sebe sama...

      Ať tomu bylo jakkoli, musíme hledat důvody, z nichž mohli autoři rezoluce vycházet.

      Možná, že se autoři rezoluce domnívají, že zájem mezinárodní revoluce zakazuje jakýkoli mír s imperialisty. Takový názor vyslovili někteří odpůrci míru na jedné petrohradské poradě, ale podpořila jej pouze nepatrná menšina odpůrců separátního míru. (156) Takový názor pochopitelně popírá účelnost jednání v Brestu Litevském a odmítá uzavření míru "dokonce" za podmínky, že nám bude vráceno Polsko, Lotyšsko a Kuronsko. Nesprávnost takových názorů (jež například zavrhuje většina petrohradských odpůrců míru) bije do očí. Podle těchto názorů by socialistická republika, obklopená imperialistickými mocnostmi, nemohla uzavírat žádné hospodářské smlouvy, nemohla by existovat, aniž by odletěla na Měsíc.

      Autoři se možná domnívají, že zájem mezinárodní revoluce vyžaduje, aby byla podněcována zvenčí, a že takovým podněcováním by byla pouze válka, ale rozhodně ne mír, který by si masy mohly vykládat jako jakési "uzákonění" imperialismu. Taková "teorie" by byla v příkrém rozporu s marxismem, který vždycky zavrhoval "podněcování" revolucí zvenčí, neboť ty se vyvíjejí úměrně tomu, jak se vyhrocují třídní rozpory, z nichž revoluce vznikají. Taková "teorie" by se rovnala názoru, že ozbrojené povstání je formou boje, která je závazná vždycky a za jakýchkoli podmínek. Ve skutečnosti však zájem mezinárodní revoluce vyžaduje, aby sovětská moc, jež svrhla buržoazii ve své zemi, pomáhala této revoluci, ale formu pomoci volila podle svých sil. Pomáhat socialistické revoluci v mezinárodním měřítku s vědomím případné porážky této revoluce v dané zemi - takový názor nevyplývá dokonce ani z teorie o podněcování revoluce zvenčí.

      Autoři rezoluce se možná domnívají, že revoluce v Německu už začala, že tam už dospěla k otevřené celonárodní občanské válce, a že proto musíme všemožně pomáhat německým dělníkům, že musíme sami zahynout ("obětovat sovětskou moc"), abychom zachránili německou revoluci, která už zahájila svůj rozhodný boj a dostává těžké rány. Podle tohoto hlediska, zatímco bychom hynuli, vázali bychom část sil německé kontrarevoluce, čímž bychom zachránili revoluci v Německu.

      Za takových předpokladů by bylo zřejmě nejen "účelné" (jak se vyjádřili autoři rezoluce), ale přímo nutné riskovat případnou porážku a případně obětovat sovětskou moc. Jenže je jasné, že tyto předpoklady neexistují. Revoluce v Německu zraje, ale je zřejmé, že ještě nepropukla, že ještě nedospěla k občanské válce. "Případným obětováním sovětské moci" bychom dozrávání revoluce v Německu nepomohli, ale naopak zabránili. Pomohli bychom tím německé reakci, nahráli bychom jí, ztížili bychom socialistické hnutí v Německu a odradili bychom od socialismu široké masy proletářů a poloproletářů v Německu, kteří ještě nepřešli na pozice socialismu a které by porážka Sovětského Ruska zastrašila, jako zastrašila anglické dělníky porážka Komuny v roce 1871.

 (156) Jde o hlasování o uzavření míru s Německem na poradě  ústředního výboru strany s představiteli různých směrů ve  straně 21. ledna (3. února) 1918...

Lenin, V.I.: Dopis anglickým dělníkům

Sebrané spisy. Svazek 41, Svoboda, Praha 1988, s. 157-161

      (157-161) Soudružky a soudruzi! Především mi dovolte, abych vám poděkoval, že jste k nám vyslali svou delegaci, aby se seznámila se Sovětským Ruskem. Když mi vaše delegace navrhla, abych po ní poslal dopis anglickým dělníkům a eventuálně i návrh anglické vládě, odpověděl jsem, že první návrh vděčně přijímám, ale k vládě se nemohu obracet prostřednictvím dělnické delegace, nýbrž přímo jménem naší vlády, prostřednictvím soudruha Čičerina. Touto cestou jsme se obraceli k anglické vládě často, velmi často s naprosto oficiálním a důstojným návrhem na zahájení mírového jednání. V předkládání těchto našich návrhů neustále pokračují všichni naši zástupci, jak soudruh Litvinov, tak soudruh Krasin a všichni ostatní. Anglická vláda naše návrhy tvrdošíjně odmítá. Proto není divu, že jsem chtěl s delegáty anglických dělníků mluvit výlučně jako s delegáty dělníků, a to ne jako představitel vlády Sovětského Ruska, nýbrž prostě jako komunista.

      Nijak mě neudivilo, že řada členů vaší delegace nesdílí stanovisko dělnické třídy, nýbrž stanovisko buržoazie, třídy vykořisťovatelů, neboť ve všech kapitalistických zemích imperialistická válka obnažila zastaralý vřed: totiž přechod většiny parlamentních a tradeunionistických dělnických vůdců na stranu buržoazie. Pod falešnou záminkou "obrany vlasti" hájili ve skutečnosti lupičské zájmy jedné ze dvou skupin světových pirátů - anglo-americko-francouzské nebo německé; spolčovali se s buržoazií proti revolučnímu boji proletariátu; zastírali tuto zradu sentimentálně maloburžoazními, reformistickými a pacifistickými frázemi o pokojné evoluci, o ústavních metodách, o demokracii apod. Bylo tomu tak ve všech zemích, takže není divu, že se týž jev v Anglii projevil i ve složení vaší delegace.

      Členové vaší delegace Shaw a Guest se mě ptali - zřejmě udiveni a dotčeni mým prohlášením, že Anglie přes všechny mírové návrhy a přes všechna prohlášení své vlády pokračuje v intervenci, vede proti nám válku, pomáhá Vrangelovi na Krymu a bělogvardějskému Polsku -, zda mám pro to důkazy, zda mohu uvést, kolik vlaků s válečným materiálem poslala Anglie Polsku atd. Odpověděl jsem, že chtějí-li nahlédnout do tajných smluv anglické vlády, musí jí revoluční cestou svrhnout a zmocnit se všech jejích zahraničně politických dokumentů, jako jsme to udělali my v roce 1917. Každý vzdělaný člověk, každý, kdo se upřímně zajímá o politiku, věděl i před naší revolucí, že car měl takové smlouvy s lupičskými vládami Anglie, Francie, Ameriky, Itálie a Japonska o rozdělení kořisti, o Cařihradu, Haliči, Arménii, Sýrii, Mezopotámii apod. Jenom lháři a pokrytci (pokud ovšem nepočítáme zcela nevědomé, zaostalé, negramotné lidi) to mohli popírat nebo se tvářit, že o tom nevědí. Ale bez revoluce by se nám tajné dokumenty lupičských vlád kapitalistické třídy nikdy nebyly dostaly do rukou. Ti vůdcové nebo zástupci anglického proletariátu - ať už ho zastupují v parlamentě, tradeunionech, v tisku či jiných institucích - , kteří se tváří, jako by o existenci tajných smluv Anglie, Francie, Ameriky, Itálie, Japonska a Polska o olupování jiných zemí a o dělení kořisti nic nevěděli a kteří nevedou revoluční boj za odhalování takových smluv, tím jenom znovu dokazují, že jsou věrnými sluhy kapitalistů. My to víme už dávno a odhalujeme to jak u nás, tak i ve všech zemích světa. Návštěva delegace anglických dělníků v Rusku urychlí odhalení takových vůdců i v Anglii.

      Rozmlouval jsem s vaší delegací ve středu 26. května. A již druhý den přišly telegramy, že Bonar Law přiznal v anglickém parlamentě vojenskou pomoc Polsku v říjnu "na obranu proti Rusku" (ovšem jenom na obranu a jenom v říjnu! V Anglii jsou ještě "vlivní dělničtí vůdcové", kteří pomáhají kapitalistům vodit dělníky za nos!), avšak list The New Statesman, nejumírněnější z nejumírněnějších maloburžoazních listů nebo časopisů psal o tom, že Polsku byly dodány tanky, a to mohutnější, než jakých se používalo ve válce proti Němcům. Kdo by se pak nesmál těm "vůdcům" anglických dělníků, kteří se s výrazem uražené nevinnosti ptají, jaké jsou "důkazy" pro to, že Anglie vede válku proti Rusku a pomáhá Polsku a bělogvardějcům na Krymu?

      Členové delegace se mě ptali, co považuji za důležitější: zda vytvoření důsledné, revoluční, komunistické strany v Anglii, nebo okamžitou pomoc dělnických mas v Anglii, aby byl s Ruskem uzavřen mír. Odpověděl jsem, že je to věc názoru. Upřímní zastánci vysvobození dělníků z jařma kapitálu rozhodně nemohou být proti založení komunistické strany, která jediná může vychovávat dělnictvo v jiném než buržoazním, v jiném než maloburžoazním duchu, jediná může skutečně odhalovat, zesměšňovat, pranýřovat "vládce", schopné pochybovat o tom, že Anglie pomáhá Polsku, atd. Není třeba se obávat, že by v Anglii bylo příliš mnoho komunistů, neboť tam není ani sebemenší komunistická strana. Ale setrvávají-li ještě někteří lidé v ideovém područí buržoazie, mají-li stále maloburžoazní předsudky o "demokracii" (buržoazní demokracii), pacifismu apod., pak by ovšem takoví lidé proletariátu jenom ještě více uškodili, kdyby si usmyslili nazývat se komunisty a připojit se k III.internacionále. Takoví lidé se nezmohou na nic jiného než na sepisování nasládlých "rezolucí" proti intervenci, sestavených ze samých maloburžoazních frází. V jistém smyslu jsou užitečné i tyto rezoluce - totiž v tom, že se staří "vůdcové" (zastánci buržoazní demokracie, pokojných metod atd.atd.) zesměšní v očích mas, odhalí se tím dříve, čím více bezobsažných, k ničemu nezavazujících, žádnými revolučními akcemi nepodepřených rezolucí vydají. Ať každý ukáže, co dovede: komunisté ať prostřednictvím své strany probouzejí v dělnících revoluční uvědomění a ti, kdo podporovali "obranu vlasti" ve válce imperialistů za rozdělení světa, "obranu" tajné smlouvy anglických kapitalistů s carem o oloupení Turecka, ti, kdo "nevidí", že Anglie pomáhá Polsku a bělogvardějcům v Rusku, ať raději sepíší tolik "mírových rezolucí", až to bude k smíchu; tím rychleji je stihne osud Kerenského, menševiků a eserů v Rusku.

      Někteří členové vaší delegace se mě s údivem ptali na rudý teror, na to, proč v Rusku není svoboda tisku a svoboda shromažďování, proč pronásledujeme menševiky a menševické dělníky atd. Odpověděl jsem, že skutečnými viníky teroru jsou angličtí imperialisté a jejich "spojenci", kteří rozpoutali a šíří bílý teror ve Finsku a Maďarsku, v Indii a Irsku, podporovali a podporují Juděniče, Kolčaka, Děnikina, Pilsudského a Vrangela. Náš rudý teror je obranou dělnické třídy proti vykořisťovatelům, je potlačováním odporu vykořisťovatelů, k nimž se přidávají eseři, menševici a nepatrný počet menševických dělníků. Svoboda tisku a shromažďování je v buržoazní demokracii svobodou boháčů osnovat spiknutí proti pracujícím, svobodou kapitalistů podplácet a skupovat noviny. Už jsem to v tisku vysvětloval tolikrát, že by mi nebylo nijak příjemné to znovu opakovat.

      Ale za dva dny po mé rozmluvě s vaší delegací přinesly noviny zprávu, že po Monattově a Loriotově zatčení ve Francii byla v Anglii zatčena Sylvia Pankhurstová. A to je ta nejlepší odpověď anglické vlády na otázku, které se nekomunističtí "vůdcové" anglických dělníků, spoutaní buržoazními předsudky, bojí i jen vznést, totiž otázku, proti které třídě je teror namířen: proti utlačovaným a vykořisťovaným, nebo proti utlačovatelům a vykořisťovatelům? Jde o "svobodu" pro kapitalisty, aby mohli loupit, klamat, ohlupovat pracující, nebo o "svobodu" pracujících vymanit se z jařma kapitalistů, spekulantů a vlastníků? Soudružka Sylvia Pankhurstová zastupuje zájmy mnoha a mnoha set miliónů lidí, kteří jsou utlačováni anglickými a jinými kapitalisty, a právě za to je vystavena bílému teroru, za to je zbavena svobody apod. Tíž "vůdcové" dělníků, kteří provádějí nekomunistickou politiku, jsou v devadesáti devíti případech ze sta zástupci buržoazie, její podvodné politiky, jejích předsudků.

      Na závěr, vám, soudružky a soudruzi, ještě jednou děkuji, že jste k nám vyslali svou delegaci. To, že se delegace mohla seznámit se Sovětským Ruskem, přestože se mnozí její členové stavějí k sovětskému systému a k diktatuře proletariátu nepřátelsky a žijí v úplném zajetí buržoazních předsudků, nevyhnutelně urychlí zhroucení kapitalismu na celém světě.

Vytvorené pre redakciu Avantgarda v roku 2007
www.komunisti.sk - posta@komunisti.sk