|
|
3. Karel Marx a Bedřich
Engels
Lenin, V.I.: Karel Marx
(Stručný životopis a výklad marxismu)
Sebrané spisy, Svazek 26.
Svoboda, Praha 1986, s. 70-74
(70-74) Karel Marx se narodil
5.května 1818 v Trevíru (Porýnské Prusko). Jeho otec byl advokát, žid,
ale v roce 1824 přestoupil k protestantům. Rodina byla zámožná,
vzdělaná, ale ne revoluční. Když Marx dokončil gymnázium v Trevíru,
vstoupil nejprve v Bonnu a potom v Berlíně na univerzitu, kde studoval
práva, ale především historii a filozofii. Studia dokončil v roce 1841
obhajobou doktorské disertace o Epikúrově
filozofii [97]. Svými názory byl tehdy Marx ještě hegelovským
idealistou. V Berlíně patřil ke skupině "levých hegelovců" (Bruno
Bauer aj.), kteří se snažili vyvozovat z Hegelovy
filozofie ateistické a revoluční závěry.
Po ukončení univerzity se Marx
přestěhoval do Bonnu, kde se chtěl stát profesorem. Ale reakční
politika vlády, která v roce 1832 zbavila katedry
Ludwiga Feuerbacha a v roce 1836 mu znovu odepřela vstup na
univerzitu a která v roce 1841 zakázala přednášet v Bonnu mladému
profesorovi Brunovi Bauerovi, přiměla Marxe, aby se vzdal vědecké
dráhy. Názory levých hegelovců se tehdy v Německu vyvíjely velmi
rychle. Ludwig Feuerbach začíná zejména od
roku 1836 s kritikou teologie a přiklání se k materialismu, který u
něho plně převládl v roce 1841 (Podstata křesťanství); [279]
v roce 1843 vyšly jeho Zásady filozofie budoucnosti [277].
"Kdo sám neprožil osvobozující účinek" těchto knih, napsal Engels
později o těchto Feuerbachových dílech, "nedovede si to ani představit".
"Všichni" (tj. leví hegelovci [363] včetně Marxe) "jsme byli rázem
feuerbachovci." 42) V té době
porýnští radikální měšťáci, kteří se v určitých bodech shodovali s
levými hegelovci, založili v Kolíně naad
Rýnem, opoziční list Rheinische
Zeitung (začal vycházet l.ledna 1842).
Marx a Bruno Bauer byli vyzváni, aby se stali hlavními spolupracovníky
listu. V říjnu roku 1842 se stal Marx jeho šéfredaktorem a přestěhoval
se z Bonnu do Kolína. Za Marxovy redakce se stále jasněji vyhraňovalo
revolučně demokratické zaměření listu, takže jej vláda nejdříve
podrobila dvojí až trojí cenzuře a později se rozhodla list od l.ledna
1843 vůbec zastavit. Marx se musel v té době vzdát funkce redaktora,
ale ani svým odchodem list nezachránil. V březnu roku 1843 byl
zastaven. K nejvýznamnějším Marxovým článkům v
Rheinische Zeitung, kromě dále
uvedených (viz Literatura), 43) řadí Engels také
článek o postavení vinařů v údolí Mosely.
44) Novinářská práce Marxovi ukázala, že nezná dostatečně
politickou ekonomii, a proto ji začal pilně studovat.
Roku 1843 se Marx oženil v
Kreuznachu s Jenny
von Westphalen,
svou přítelkyní z mládí, s níž byl zasnouben už jako student. Jeho
žena pocházela z reakční pruské šlechtické rodiny. Její starší bratr
byl v jednom z nejreakčnějších období, v letech 1850 až 1858, v
Porýnském Prusku ministrem vnitra. Na podzim roku 1843 přijel Marx do
Paříže, aby zde v cizině spolu s Arnoldem Rugem
(1802 až 1880, levý hegelovec, 1825-1830 vězněn, po roce 1848
emigroval; 1866-1870 bismarckovec) vydával
radikální časopis. Vyšel však jen první sešit časopisu, který se
nazýval Deutsch-Französische
Jahrbücher. Časopis musel být zastaven pro
obtíže při tajném rozšiřování v Německu a pro Marxovy neshody s
Rugem. V článcích, které v něm uveřejnil,
vystupuje Marx už jako revolucionář, který hlásá "bezohlednou kritiku
všeho existujícího", zejména "kritiku zbraní", 45) a obrací
se k masám a k
proletariátu.
V září roku 1844 přijel do Paříže na
několik dní Bedřich Engels a od té doby se stal nejbližším Marxovým
přítelem. Oba se velmi aktivně účastnili tehdejšího rušného života
pařížských revolučních skupin (zvláštní význam měla
Proudhonovo učení, s nímž se Marx
kategoricky vypořádal roku 1847 ve své Bídě filozofie. V ostrém boji
proti různým učením maloburžoazního socialismu vypracovali teorii a
taktiku revolučního proletářského socialismu neboli komunismu (marxismu).
Marxovy spisy z tohoto období, z let 1844-1848, viz dále v oddíle
Literatura. Roku 1845 byl Marx na nátlak vlády z Paříže vypovězen
jako nebezpečný revolucionář. Přestěhoval se do Bruselu. Na jaře roku
1847 vstoupili Marx a Engels do tajného propagandistického spolku Svaz
komunistů a zúčastnili se jeho II.kongresu (Londýn, listopad 1847).
Jejich účast byla neobyčejně významná, neboť z pověření kongresu
vypracovali proslulý Manifest Komunistické strany [335], který vyšel v
únoru 1848. V tomto díle je s geniální jasností a výstižností nastíněn
nový světový názor, důsledný materialismus, zahrnující i oblast
společenského života, dialektika jako nejvšestrannější a
nejpropracovanější učení o vývoji a teorie třídního boje a
světodějného revolučního poslání proletariátu, tvůrce nové,
komunistické společnosti.
Po únorové revoluci roku 1848
46) byl Marx z Belgie vypovězen. Odjel zpět do Paříže a odtud po
březnové revoluci 47) do Německa, do Kolína nad Rýnem. Tam
vycházel od 1. června 1848 do 19.května 1849 list
Neue Rheinische
Zeitung; [374] Marx byl jeho
šéfredaktorem. Průběh revolučních událostí v letech 1848-1849 skvěle
potvrdil novou teorii, právě tak jako ji později potvrzovala všechna
proletářská a demokratická hnutí ve všech zemích světa. Vítězná
kontrarevoluce pohnala Marxe nejdříve před soud (osvobozen 9.února
1849) a potom jej vypověděla z Německa (16.května 1849). Marx se
vrátil opět do Paříže, ale i odtud byl po demonstraci z 13.června 1849
48) vypovězen a odjel do Londýna, kde žil až do smrti.
Život v emigraci, o němž si lze udělat
názornou představu z Marxovy korespondence s Engelsem (vyšla v roce
1913), 49) byl nesmírně těžký. Marxe a jeho rodinu přímo
rdousila nouze; bez Engelsovy soustavné obětavé finanční podpory by
Marx nejen nedokončil Kapitál, ale jistě by bídě podlehl. Kromě
toho převládající učení a směry maloburžoazního a neproletářského
socialismu vůbec Marxe nutily, aby proti nim ustavičně vedl neúprosný
boj a čas od času odrážel nejzběsilejší a
nejdivočejší osobní útoky (Herr
Vogt). 50) Vyhýbal se
emigrantským kroužkům a v řadě historických prací (viz Literatura)
propracovával svou materialistickou teorii, především se však usilovně
věnoval studiu politické ekonomie. Tuto vědu zrevolucionizoval (viz
dále Marxovo učení) ve svých dílech Ke kritice politické
ekonomie (1859) [364] a v Kapitálu (I.díl, 1867).
[358]
Oživení demokratických hnutí koncem
padesátých let a v šedesátých letech přivedlo Marxe opět k praktické
činnosti. V roce 1864 (28.září) byla v Londýně založena proslulá
I.internacionála, Mezinárodní dělnické sdružení. Marx byl duší tohoto
sdružení, autorem jeho první Adresy 51) a četných rezolucí,
prohlášení a manifestů. Sjednocoval dělnická hnutí různých zemí,
snažil se, aby rozmanité formy neproletářského, předmarxistického
socialismu (Mazzini,
Proudhon, Bakunin, anglický
liberální tradeunionismus, pravicové tendence
lassallovství v Německu apod.) dospěly ke společné činnosti, a
v boji proti teoriím všech těchto sekt a bezvýznamných škol vytvářel
jednotnou taktiku proletářského boje dělnické třídy v různých zemích.
Po pádu Pařížské komuny (1871), kterou Marx tak důkladně, výstižně,
tak skvěle, s takovou účinností a v revolučním duchu zhodnotil
(Občanská válka ve Francii, 1871), [356] a po rozštěpení
internacionály způsobeném bakuninovci nemohla internacionála v Evropě
dále existovat. Po haagském kongresu internacionály (1872) Marx
prosadil, aby generální rada internacionály přesídlila do
New Yorku. I.Internacionála splnila svou
historickou úlohu, když nastalo období nesrovnatelně mohutnějšího
rozmachu dělnického hnutí ve všech zemích světa, období, kdy se
dělnické hnutí rozrůstalo do šířky, kdy v jednotlivých
národních státech vznikaly masové socialistické dělnické
strany.
Intenzivní práce v internacionále a
ještě intenzivnější teoretické studium nadobro podlomily Marxovo
zdraví. Přepracovával dál politickou ekonomii a dokončoval Kapitál,
shromažďoval spoustu nového materiálu a učil se několik jazykům (například
ruštině), avšak nemoc mu nedovolila Kapitál dokončit.
Dne 2.prosince 1881 zemřela Marxova
žena a 14. března 1883 tiše skonal ve svém křesle Marx. Je pohřben
společně se svou ženou na hřbitově Highgate
v Londýně. Z Marxových dětí zemřely některé v dětském věku v Londýně,
když rodina žila ve velké bídě. Tři dcery se provdaly za anglické a
francouzské socialisty: Eleanor
Avelingová, Laura
Lafargueová a Jenny
Longuetová, jejíž syn je členem
francouzské Socialistické strany.
[279]
Das Wesen des
Christentums. Leipzig,
Wigand, 1841. XII, 450 S.
[277] Feuerbach, L.,
Grundsätze der
Philosophie der Zukunft.
Zürich - Winterthur,
1843, IV. 84 S.
[363]
Zur Kritik der Hegel'schen
Rechts-Philosophie.
Einleitung. - "Deutsch-Französiche
Jahrbücher", Paris, 1844,
Lfrg. 1-2, S. 182-214.
(42) B.Engels,
Ludwig Feuerbach a vyústění klasické
německé filozofie (viz Marx, K., Engels, B., Spisy 21. Praha 1967, s.
302).
(43) Míní se bibliografie,
kterou sestavil Lenin ke stati Karel Marx (viz tento svazek, s.
104-115).
[335] Manifest der
Kommunistischen
Partei, London, "Bildungs-Gesellschaft
für Arbeiter",
1848. 30 S.
(44) Jde o Marxův článek Obhajoba moselského
dopisovatele (viz Marx, K., Engels, B., Spisy l,
Praha 1961, s. 197-223).
(45) K.Marx, Ke kritice Hegelovy
filozofie práva. Úvod (srov. Marx, K., Engels, B., Spisy 1,
Praha 1961, s. 408.)
(46) Je míněna francouzská
buržoazní revoluce v únoru 1848.
(47) V březnu 1848 vypukla
buržoazní revoluce v Německu a Rakousku.
[374] "Neue
Rheinische Zeitung",
Köln.
(48) Lenin má na mysli
lidovou demonstraci v Paříži, kterou zorganizovala maloburžoazní
strana Hora na protest proti tomu, že prezident a většina
Zákonodárného národního shromáždění porušila ústavu, která byla
výsledkem revoluce roku 1848. Vláda demonstraci rozehnala.
(49) Lenin odkazuje na
korespondenci K.Marxe a B.Engelse, která vyšla knižně v Německu v září
1913 pod názvem Korespondence Bedřicha Engelse a Karla Marxe v letech
1844-1883. Vydal A.Bebel a E.Bernstein.
(50) Lenin má na mysli pamflet K.Marxe Pan
Vogt, který byl odpovědí na pomlouvačnou
brožuru K.Vogta Můj proces proti
Allgemeine Zeitung
(viz Marx, K., Engels, B., Spisy 14,
Praha 1963, s. 421-728).
[364]
Zur kritik der politischen
Ökonomie. Hft.
1, Berlin, Duncker, 1859, VIII, 170 S.
[358]
Das Kapital. Kritik der
politischen Ökonomie.
Bd.I. Buch I:
Der Produktionsprozess
des Kapitals.
Hamburg, Meissner, 1867. XII, 784 S.
(51) Je míněna Inaugurální
adresa Mezinárodního dělnického sdružení (viz Marx, K., Engels, B.,
Spisy 16,
Praha 1965, s. 37-45).
[356] Der
Bürgerkrieg in
Frankreich. Adresse
des Generalrats
der Internationalen
Arbeiter-Assoziation
an alle
Mitglieder in Europa
und der Vereingten
Staaten. Sonderabdr.
aus dem "Volksstaat".
Leipzig, Exped.
des "Volksstaates",
1871. 52 S.
Engels, B.: Pohřeb Karla
Marxe
Marx, K., Engels, B.:
Spisy. Svazek 19, NPL, Praha 1966, s.371-373
(371-373) Dne 14. března, ve tři
čtvrti na tři odpoledne, přestal myslit největší žijící myslitel.
Nechali jsme ho sotva dvě minuty o samotě, a když jsme vstoupili do
pokoje, zjistili jsme, že ve svém křesle klidně usnul - ale navěky.
Ztrátu, která skonem tohoto muže
postihla bojující evropský a americký proletariát, která postihla
historickou vědu, nelze ani změřit. Velmi brzy pocítíme mezeru, jež
vznikla smrtí tohoto velikána.
Jako Darwin objevil zákon vývoje
organické přírody, tak objevil Marx vývojový zákon lidských dějin:
prostý fakt, skrytý dosud pod ideologickými nánosy, že lidé musí
především jíst, pít, bydlet a oblékat se, a teprve pak se mohou
zabývat politikou, vědou, uměním, náboženstvím atd.; že tedy výroba
bezprostředních materiálních životních prostředků, a tím určitý stupeň
ekonomického vývoje národa nebo epochy tvoří základnu, z níž se
vyvíjela státní zřízení, právní názory, umělecké, a dokonce i
náboženské představy lidí oné doby, a z níž je proto také nutné je
vysvětlovat, a ne naopak, jak se to dělo dosud.
Ale nejen to. Marx objevil také
zvláštní zákon pohybu dnešního kapitalistického výrobního způsobu a
buržoazní společnosti, kterou tento výrobní způsob vytvořil. Objev
nadhodnoty vnesl naráz jasno do této otázky, zatímco všechny dřívější
výzkumy jak buržoazních ekonomů, tak socialistických kritiků byly
tápáním ve tmě.
Dva takové objevy by stačily na jeden
život. Šťasten by mohl být ten, komu by se podařilo učinit třeba jen
jeden takový objev. Ale Marx v každé oblasti, kterou zkoumal - a
takových oblastí bylo velmi mnoho, a v žádné nezůstával jen na povrchu
- v každé z nich, dokonce i v matematice, učinil samostatné objevy.
Takový byl jako vědec. Ale to ještě
ani zdaleka nedává celý jeho obraz. Věda byla Marxovi historicky
hybnou, revoluční silou. I když míval upřímnou radost z každého nového
objevu v některé teoretické vědě, jehož praktické využití se třeba
ještě ani nedalo předvídat, docela jinak se radoval, když šlo o objev,
který hned revolučně zasahoval do průmyslu a vůbec do dějinného
vývoje. Tak sledoval podrobně vývoj objevů v oboru elektřiny a ještě v
poslední době objevy Marcela Depreze.
Neboť Marx byl především revolucionář.
Napomáhat tak či onak svržení kapitalistické společnosti a státních
institucí, které tato společnost vytvořila, přispívat k osvobození
moderního proletariátu, jemuž on první vštípil poznání jeho vlastního
postavení a potřeb, poznání, za jakých podmínek se může osvobodit - to
bylo Marxovým skutečným životním posláním. Boj byl jeho živlem. A Marx
bojoval s takovou vášní, s takovou houževnatostí a s takovým úspěchem
jako málokdo. První "Rheinische
Zeitung" z roku 1842, pařížský "Vorwärts!"
262) z roku 1844, "Neue
Rheinische Zeitung"
z let 1848-1849, "New-York Tribune" z let
1852-1861 - kromě toho spousta bojových brožur, práce ve spolcích v
Paříži, Bruselu a Londýně, až nakonec jako koruna toho všeho vzniklo
velké Mezinárodní dělnické sdružení - to byl věru výsledek, na který
mohl být jeho tvůrce hrdý, i kdyby nebyl vykonal nic jiného.
Proto byl také Marx nejvíc
nenáviděným a nejvíc tupeným člověkem své doby. Vlády, absolutistické
i republikánské, ho vypovídaly, buržoové, konzervativní i
ultrademokratičtí, ho o závod tupili vylhanými pomluvami. Ale on to
všechno smetal jako pavučinu, nevšímal si toho a odpovídal, jen když
nebylo vyhnutí. A zemřel uctíván, milován a oplakáván milióny
revolučních spolupracovníků od sibiřských dolů přes celou Evropu a
Ameriku až po Kalifornii. A mohu směle říci: i když měl ještě mnoho
odpůrců, sotva měl jediného osobního nepřítele.
Jeho jméno i dílo budou žít navěky!
(262) "Vorwärts!"
[Vpřed!] - německé noviny, které vycházely dvakrát týdně od ledna do
prosince 1844 v Paříži. Marx a Engels s nimi spolupracovali. Pod
vlivem Marxovým, který se od léta 1844 stále více podílel na redakci "Vorwärts!",
začal list nabývat komunistického charakteru; ostře kritizoval reakční
poměry v Prusku. Na žádost pruské vlády vypověděla
Guizotova vláda v lednu 1845 Marxe a
některé další spolupracovníky listu "Vorwärts!"
z Francie a list přestal vycházet.
Engels, B.: Ludvík
Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie
Marx, K., Engels, B.:
Spisy. Svazek 21, Svoboda, Praha 1966, s. 321.
(321) Dovolím si tu připojit jednu
osobní poznámku. V poslední době se často připomínal můj podíl na této
teorii, a proto pokládám za nutné říci tu několik slov, abych tuto
otázku náležitě vyjasnil. Že jsem v době před svou čtyřicetiletou
spoluprací s Marxem i za této spolupráce měl jistý samostatný podíl na
založení a zejména na vypracování teorie, to nemohu ani já popírat.
Ale většina základních vůdčích myšlenek, zejména v oblasti ekonomie a
dějin, a zvláště jejich konečná přesná formulace jsou dílem Marxovým.
To, čím jsem přispěl já, mohl Marx - snad až na několik speciálních
oborů - docela dobře dokázat i beze mne. Ale to, co vykonal Marx, to
bych byl já nikdy nedokázal. Marx stál výš, viděl dál, měl širší
rozhled a bystřejší postřeh než my všichni ostatní. Marx byl génius,
my ostatní nanejvýš talenty. Bez něho by teorie nebyla dnes ani
zdaleka tím, čím je. Nese proto také právem jeho jméno. (Engelsova
poznámka.)
Lenin, V.I.: Bedřich
Engels
Sebrané spisy. Svazek 2,
Svoboda, Praha 1980, s. 19-27
(19-27) Jaký maják rozumu zhas, jaké
srdce přestalo bít!
2)
Pátého srpna podle nového kalendáře
(24.července) 1895 skonal v Londýně Bedřich Engels. Po svém příteli
Karlu Marxovi, který zemřel roku 1883, byl Engels nejvýznačnějším
vědcem a učitelem novodobého proletariátu v celém civilizovaném světě.
Od té doby, kdy osud svedl dohromady Karla Marxe s Bedřichem Engelsem,
stalo se životní dílo obou přátel jejich dílem společným. Chceme-li
pochopit, co vykonal Bedřich Engels pro proletariát, musíme si dobře
ujasnit význam Marxova učení a jeho činnosti pro rozvoj současného
dělnického hnutí. Marx a Engels první ukázali, že dělnická třída se
svými požadavky je nezbytným produktem soudobého ekonomického řádu,
který současně s buržoazií nutně vytváří a organizuje i proletariát;
objasnili, že lidstvo nezbaví útrap, které na ně doléhají, dobře
myšlené pokusy šlechetných jednotlivců, ale třídní boj organizovaného
proletariátu. Marx a Engels jako první ve svých vědeckých dílech
dokázali, že socialismus není výmyslem snílků, ale konečným cílem a
nezbytným výsledkem rozvoje výrobních sil v naší společnosti. Veškeré
písemně doložené dějiny byly až dosud dějinami třídního boje,
střídáním moci a vítězství jedněch společenských tříd nad druhými.
Tento stav bude trvat tak dlouho, dokud nezmizí základy třídního boje
a třídní nadvlády - soukromé vlastnictví a bezplánovitá společenská
výroba. V zájmu proletariátu musí být tyto základy zničeny, a proto se
musí na ně zaměřit cílevědomý třídní boj organizovaného dělnictva.
Vždyť každý třídní boj je boj politický.
Dnes si Marxovy a Engelsovy názory
osvojil všechen proletariát bojující za své osvobození, ale ve
čtyřicátých letech, kdy oba přátelé vstoupili do veřejného života a
jejich jména se poprvé objevila v socialistické literatuře, byly
takové názory něčím naprosto novým. Mnoho lidí schopných i
neschopných, čestných i nečestných, kteří se tehdy nadchli pro boj za
politickou svobodu, pro boj proti absolutismu panovníků, policie a
církve, si však ještě neuvědomovalo protiklad mezi zájmy buržoazie a
proletariátu. Ani je nenapadlo, že by dělníci mohli vystupovat jako
samostatná společenská síla. Na druhé straně se mnoho snílků, někdy i
geniálních, domnívalo, že stačí přesvědčit vládce a vládnoucí třídy o
nespravedlnosti současného společenského řádu, a pak už bude snadné
nastolit na zemi mír a všeobecný blahobyt. Snili o socialismu bez
boje. Téměř všichni tehdejší socialisté a zastánci dělnické třídy
vůbec viděli v proletariátu jen vřed společnosti a s hrůzou
pozorovali, jak se s rostoucím průmyslem zvětšuje i tento vřed. Proto
všichni přemýšleli, jak zadržet rozvoj průmyslu a proletariátu, jak
zastavit "kolo dějin". Zatímco se všichni obávali rozvoje
proletariátu, skládali Marx a Engels v jeho nepřetržitý růst všechny
své naděje. Čím více bude proletářů, tím větší bude jejich síla jako
revoluční třídy, tím bližší a snáze uskutečnitelný bude socialismus.
Marxovy a Engelsovy zásluhy o dělnickou třídu lze stručně vyjádřit
takto: naučili dělnickou třídu sebepoznání a sebeuvědomění a nahradili
utopii vědou.
Proto má Engelsovo jméno a Engelsův
život znát každý dělník, proto chceme v našem sborníku, který má jako
všechny naše publikace probouzet třídní uvědomění ruského dělnictva,
podat obraz života a činnosti Bedřicha Engelse, jednoho ze dvou
velikých učitelů dnešního proletariátu.
Engels se narodil roku 1820 v
Barmenu, v Rýnské provincii pruského
království. Jeho otec byl továrník. Roku 1838 byl Engels nucen z
rodinných důvodů přerušit studium a nastoupit jako příručí u jedné
obchodní firmy v Brémách. Přestože byl zaměstnán v obchodě, vzdělával
se dál v oblasti vědecké i politické. Již jako gymnazista nenáviděl
absolutismus a zvůli byrokratismu. Studium filozofie ho přivedlo dále.
V německé filozofii tehdy převládalo Hegelovo
učení a Engels se stal jeho přívržencem. Ačkoli
Hegel sám obdivoval absolutistický pruský stát, v jehož
službách působil jako profesor berlínské univerzity, bylo jeho
učení revoluční. Hegelova víra v
lidský rozum a jeho práva i základní poučka
Hegelovy filozofie o tom, že ve světě probíhá ustavičný proces
změny a vývoje, přiváděly ty žáky berlínského filozofa, kteří se
nechtěli smířit s daným stavem, na myšlenku, že také boj proti tomuto
stavu, boj proti tehdejšímu bezpráví a zlu vyplývá ze světového zákona
věčného vývoje. Jestliže se všechno vyvíjí, jestliže jedno zřízení
střídá druhé, proč by měl věčně trvat absolutismus pruského krále nebo
ruského cara, obohacování nepatrné menšiny na úkor obrovské většiny,
vláda buržoazie nad lidem? Hegelova
filozofie pojednávala o vývoji ducha a idejí, byla idealistická.
Z vývoje ducha odvozovala vývoj přírody, člověka a lidských,
společenských vztahů. Marx a Engels převzali
Hegelovu myšlenku o věčném procesu vývoje, *) ale
odmítli jeho apriorní idealistické pojetí; obrátili se ke skutečnosti
a zjistili, že nikoli vývoj ducha objasňuje vývoj přírody, nýbrž
naopak, že ducha je nutné vysvětlit z přírody, z hmoty...Na rozdíl od
Hegela a jeho stoupenců byli Marx i Engels
materialisté. Pohlíželi na svět a lidstvo z materialistického hlediska
a uvědomovali si, že tak, jako jsou základem všech přírodních jevů
hmotné příčiny, je i vývoj lidské společnosti podmiňován vývojem
hmotných, výrobních sil. Na vývoji výrobních sil závisí vztahy, do
nichž lidé navzájem vstupují při výrobě předmětů nezbytných k
uspokojení lidských potřeb. Těmito vztahy lze vysvětlit všechny jevy
společenského života, lidské snahy, ideje a zákony. Vývoj výrobních
sil vytváří společenské vztahy založené na soukromém vlastnictví, ale
nyní vidíme, jak tentýž vývoj výrobních sil odnímá vlastnictví většině
a soustřeďuje je v rukou nepatrné menšiny. Likviduje vlastnictví,
základ nynějšího společenského řádu, a sám spěje k témuž cíli, který
si vytyčili socialisté. Je jen třeba, aby socialisté pochopili, která
společenská síla má v důsledku svého postavení v dnešní společnosti
zájem na uskutečnění socialismu, a aby naučili tuto sílu uvědomovat si
své zájmy a své historické poslání. Touto silou je proletariát. Engels
poznal proletariát v Manchesteru, ve středisku anglického průmyslu,
když roku 1842 vstoupil do služeb obchodní firmy, jejímž podílníkem
byl i jeho otec. Engels zde nevysedával jen v kanceláři továrny, ale
chodil po špinavých čtvrtích, v nichž živořili dělníci, a tak na
vlastní oči viděl jejich bídu a strádání. Nespokojil se však jen
vlastním pozorováním, nýbrž přečetl všechno, co už bylo napsáno o
postavení anglické dělnické třídy, a pečlivě prostudoval všechny
dostupné úřední dokumenty. Výsledkem tohoto studia a pozorování byl
spis Postavení dělnické třídy v Anglii, [196] 4) vydaný
roku 1845. Už jsme se zmínili, v čem spočívá hlavní zásluha Engelse
jako autora knihy Postavení dělnické třídy v Anglii. I před Engelsem
líčilo mnoho autorů utrpení proletariátu a poukazovalo na to, že je
nutno mu pomoci. Engels však jako první prohlásil, že
proletariát není jen strádající třídou, ale že právě hanebné
hospodářské postavení, v němž žije, jej nezadržitelně žene kupředu a
nutí bojovat za své konečné osvobození. Ale bojující proletariát si
pomůže sám. Politické hnutí dělnické třídy nevyhnutelně dovede
dělníky k poznání, že jejich jediným východiskem je socialismus.
Socialismus bude silou teprve tehdy, až se stane cílem politického
boje dělnické třídy. Toto jsou základní myšlenky Engelsovy
knihy o postavení dělnické třídy v Anglii, myšlenky, jež si nyní již
osvojil všechen myslící a bojující proletariát, tehdy však byly
naprosto nové. Tyto myšlenky byly vyloženy v knize poutavě napsané,
plné naprosto hodnověrných a otřesných obrazů utrpení anglického
proletariátu. Kniha byla strašlivou obžalobou kapitalismu a buržoazie
a měla nesmírně veliký ohlas. Všude se začalo poukazovat na Engelsovu
knihu jako na nejlepší vylíčení života tehdejšího proletariátu. A
opravdu, ani před rokem 1845, ani později nebylo utrpení dělnické
třídy zobrazeno tak výstižně a pravdivě.
Socialistou se stal Engels až v
Anglii. V Manchesteru navázal styky s činiteli tehdejšího anglického
dělnického hnutí a začal psát do anglického socialistického tisku.
Roku 1844 se při návratu do Německa seznámil v Paříži s Marxem, s nímž
si už dříve dopisoval. Také Marx se stal v Paříži vlivem francouzských
socialistů a francouzského života socialistou. Zde napsali oba přátelé
společně knihu Svatá rodina aneb Kritika kritické Kritiky. [207]
5) V této knize, jež vyšla o rok dříve než Postavení dělnické
třídy v Anglii a byla z větší části napsána Marxem, jsou položeny
základy onoho revolučně materialistického socialismu, jehož hlavní
myšlenky jsme už vyložili dříve. Svatá rodina je ironická přezdívka
filozofů bratří Bauerů a jejich stoupenců. Tito pánové vystupovali s
kritikou, která je povznesena nad jakoukoli realitu, nad strany i
politiku a odmítá jakoukoli praktickou činnost a jenom "kriticky"
hloubá o okolním světě a událostech v něm probíhajících. Páni Bauerové
se dívali na proletariát spatra jako na nekritickou masu. Proti tomuto
nesmyslnému a škodlivému směru Marx s Engelsem rázně vystoupili. Ve
jménu skutečné lidské osobnosti - dělníka deptaného vládnoucími
třídami i státem - požadují nikoli hloubání, nýbrž boj za lepší
uspořádání společnosti. Sílu, která je s to vést takový boj a má na
něm zájem, vidí ovšem v proletariátu. Již před vyjitím Svaté rodiny
otiskl Engels v Marxově a Rugeho
Deutsch-Französische
Jahrbücher [193] 6) Nástin
kritiky politické ekonomie, 7) v němž z hlediska socialismu
prozkoumal hlavní jevy tehdejšího ekonomického řádu jako nezbytné
důsledky vlády soukromého vlastnictví. Styk s Engelsem nesporně
přispěl k tomu, že se Marx rozhodl studovat politickou ekonomii - vědu,
v níž jeho díla způsobila úplný převrat.
V letech 1845-1847 žil Engels v
Bruselu a v Paříži. Kromě vědecké činnosti aktivně pracoval mezi
německými dělníky obou měst. Zde navázali Engels a Marx styky s tajným
německým Svazem komunistů,8) který jim uložil, aby
zformulovali hlavní zásady socialismu, jehož byli tvůrci. Tak vznikl
proslulý Marxův a Engelsův Manifest Komunistické strany, který vyšel
roku 1848. Tato nevelká knížečka vydá za celé svazky: její duch je
dodnes živou a hybnou silou veškerého organizovaného a bojujícího
proletariátu civilizovaného světa.
Revoluce roku 1848, která vzplanula
nejprve ve Francii a pak se rozšířila také do jiných zemí západní
Evropy, přivedla Marxe a Engelse do vlasti. Zde, v porýnském Prusku,
se ujali vedení demokratického listu Neue
Rheinische Zeitung
vydávaného v Kolíně nad Rýnem. Oba přátelé se stali duší veškerého
revolučně demokratického úsilí v porýnském Prusku. Všemožně hájili
zájmy lidu a svobody proti reakčním silám, které, jak známo, nabyly
tehdy vrchu. List Neue
Rheinische Zeitung
byl zakázán. Za svého pobytu v emigraci ztratil Marx pruské občanství
a byl vyhoštěn. Engels, který se zúčastnil ozbrojeného lidového
postání a bojoval ve všech bitvách za svobodu, prchl po porážce
povstalců přes Švýcarsko do Londýna.
Tam se usadil také Marx. Engels začal
brzy znovu pracovat v obchodě a později se stal také podílníkem
obchodní firmy v Manchesteru, kde ve čtyřicátých letech pracoval. Žil
v Manchesteru až do roku 1870, kdežto Marx v Londýně; to jim však
nepřekáželo, aby si často písemně nevyměňovali své názory: psali si
téměř denně. V těchto dopisech si přátelé sdělovali své názory i
poznatky a společně dále vypracovávali zásady vědeckého socialismu.
Roku 1870 se Engels přestěhoval do Londýna a až do roku 1883, kdy
zemřel Marx, trval jejich společný intelektuální život, naplněný
usilovnou prací. Výsledkem této činnosti byl Marxův Kapitál,
nejvýznamnější dílo politické ekonomie v našem století, a četné
Engelsovy rozsáhlejší i menší spisy. Marx se zabýval rozborem
složitých jevů kapitalistického hospodářství. Ve velmi populárně
napsaných, mnohdy polemických pracích objasňoval Engels nejobecnější
vědecké otázky a různé jevy minulosti a přítomnosti v duchu
materialistického pojetí dějin a Marxovy ekonomické teorie. Z těchto
Engelsových prací uvádíme: polemický spis proti
Dühringovi (v němž jsou rozebrány nejdůležitější otázky
filozofické, přírodovědné a společenskovědní), **) Původ
rodiny, soukromého vlastnictví a státu 12) (přeloženo do
ruštiny, vydáno v Petrohradě, 3.vyd.
1895), Ludwig Feuerbach 13)
(ruský překlad s poznámkami G.Plechanova,
Ženeva 1892), pojednání o zahraniční politice ruské vlády (přeloženo
do ruštiny v ženevském Social-demokratu č.
Po revolučních letech 1848-1849 se
Marx s Engelsem v emigraci nevěnovali pouze vědě. Marx založil roku
1864 Mezinárodní dělnické sdružení a celé desetiletí je vedl. Také
Engels v tomto sdružení aktivně pracoval. Činnost Mezinárodního
sdružení sjednocovala podle Marxova záměru proletáře všech zemí a měla
pro rozvoj dělnického hnutí obrovský význam. Ale ani po zániku
Mezinárodního sdružení v sedmdesátých letech nepřestali Marx a Engels
usilovat o sjednocení dělnického hnutí. Je možné naopak říci, že
jejich význam jako duchovních vůdců dělnického hnutí ustavičně rostl,
neboť ustavičně rostlo i samo hnutí. Po Marxově smrti zůstal Engels
dále rádcem a vůdcem evropských socialistů. O rady a pokyny ho žádali
jak němečtí socialisté, jejichž hnutí přes vládní perzekuci rychle a
neustále sílilo, tak zástupci zaostalých zemí, např. Španělé, Rumuni a
Rusové, kteří teprve promýšleli, a zvažovali své první kroky. Ti
všichni čerpali z bohaté studnice vědomostí a zkušeností starého
Engelse.
Marx i Engels uměli rusky, četli
ruské knihy a živě se o Rusko zajímali. S porozuměním sledovali ruské
revoluční hnutí a udržovali styky s ruskými revolucionáři. Oba se
stali z demokratů socialisty a měli neobyčejně vyvinutý
demokratický smysl pro nenávist k politické zvůli. Přirozený
politický instinkt spolu s hlubokým teoretickým chápáním spojitosti
politické zvůle s ekonomickým útlakem a rovněž bohaté životní
zkušenosti vypěstovaly u Marxe a Engelse vynikající postřeh zejména v
politice. Proto tito zkušení revolucionáři vřele sympatizovali s
hrdinským bojem malé hrstky ruských revolucionářů proti mocné carské
vládě. A naopak, každý pokus upouštět pro zdánlivé ekonomické výhody
od bezprostředního a nejdůležitějšího úkolu ruských socialistů - od
dobytí politické svobody - jim byl přirozeně podezřelý; považovali jej
přímo za zradu velikého díla sociální revoluce. "Osvobození
proletariátu musí být jeho vlastním dílem" - neustále zdůrazňovali
Marx a Engels. Aby proletariát mohl bojovat za své hospodářské
osvobození, musí si vydobýt určitá politická práva. Kromě toho
si Marx a Engels jasně uvědomovali, že politická revoluce v Rusku bude
mít nesmírný význam také pro dělnické hnutí v západní Evropě.
Absolutistické Rusko bylo vždy oporou veškeré evropské reakce.
Neobyčejně výhodné mezinárodní postavení, do něhož se Rusko dostalo v
důsledku války roku 1879, která zasela nadlouho nesváry mezi Německo a
Francii, samozřejmě ještě zvětšilo význam absolutistického Ruska jako
reakční síly. Jedině svobodné Rusko, které nebude mít důvod potlačovat
Poláky, Finy, Němce, Armény a jiné malé národy, ani ustavičně
rozeštvávat Francii a Německo, umožní dnešní Evropě, aby volně
vydechla po válečných útrapách, oslabí všechny reakční živly v Evropě
a posílí evropskou dělnickou třídu. Proto si Engels vřele přál, i pro
zdar dělnického hnutí na Západě, aby v Rusku byla nastolena politická
svoboda. Ruští revolucionáři v něm ztratili svého nejlepšího
přítele.Čest památce Bedřicha Engelse, velikého bojovníka a učitele
proletariátu!
(2) Epigraf k nekrologu Bedřich Engels je
převzat z básně N.A.Někrasova Památce
Dobroljubova (N.A.Někrasov,
Kniha veršů, Praha 1956, s.148).
(*) Je to neobyčejně
obsažná a poučná kniha. Do ruštiny je z ní bohužel přeložena jen malá
část obsahující historický nástin vývoje socialismu (Vývoj vědeckého
socialismu, 2.vyd., Ženeva 1892).
[196] Die
Lage der arbeitenden
Klasse in England.
Nach eigner
Anschauung und
authentischen Quellen.
Leipzig, Wigand,
1845. 358 S. (Marx, K., Engels, B. Spisy 2, Praha 1957, s. 233-508.)
[207] Die
heilige Familie,
oder Kritik der kritischen Kritik.
Gegen Bruno Bauer und
Co. Frankfurt a.M., Literarische
Anstalt (I.Rütten),
1845), 1845. VIII, 336 S. (Marx, K., Engels, B., Spisy 2, Praha 1957,
s. 15-232.)
[193] "Deutsch-Französiche
Jahrbücher". Paris, 1844, 1.u.2.
Lfg, S.86
(7) Marx, K., Engels, B.
Spisy 1, Praha 1956, s. 525-550.
(8) O dějinách Svazu
komunistů píše Engels v článku K dějinám Svazu komunistů (Marx, K.,
Engels, B., Spisy 21, Praha 1967, s. 238-256).
(**) Marx a Engels
nejednou připomínali, že jsou za svůj intelektuální vývoj v mnohém
zavázáni velikým německým filozofům, zejména
Hegelovi. "Bez německé filozofie," řekl Engels, "by nebyl ani
vědecký socialismus". (Předmluva k Německé selské válce, Marx, K.,
Engels, B., Spisy 18, Praha 1966, s. 535.)
(12) Marx, K., Engels, B.,
Spisy 21, Praha 1967, s. 50-203.
(13) Marx, K., Engels, B.,
Spisy 21, Praha 1967, s. 291-336.
(***) Čtvrtým dílem
Kapitálu nazývá Lenin ve shodě s Engelsovým výrokem Marxův spis "Teorie
nadhodnoty".
(15) Lenin má na mysli
Engelsovu práci K bytové otázce (Marx, K., Engels, B., Spisy 18, Praha
1966, s. 241-317).
(16) Jde o Engelsovu stať
O sociálních poměrech v Rusku a o doslov k tomuto článku obsažený v
knize Bedřich Engels o Rusku, Ženeva 1894 (Marx, K., Engels, B., Spisy
18, Praha 1966, s. 573-584). (18) Jde o dopis B.Engelse JH.Ph.Beckerovi z 15.října 1845 (Marx, K., Engels, B., Spisy 36, Praha 1973, s. 267-268)
|
|||||
|
Vytvorené pre redakciu Avantgarda v roku
2007 |
|||||||
