3. Společenský pokrok, odcizení, svoboda

Lenin, V.I.:  Agrární program sociální  demokracie v první  ruské revoluci 1905-1907

Sebrané spisy. Svazek 16, Svoboda, Praha 1984, s. 232

      (232) Podívejme  se na Stolypinův  program, který podporují pravicoví  statkáři  a  okťabristé.  Je  to  vyloženě  statkářský program. Můžeme však říci, že  v ekonomickém smyslu je to program reakční,   tj.  že   vylučuje  nebo   se  snaží   vyloučit  vývoj kapitalismu,  nedopustit   buržoazně  agrární  vývoj?   V  žádném případě. Naopak,  Stolypinovy proslulé agrární  zákony, vydané na základě článku  87, mají čistě  buržoazní ráz. Sledují  bezesporu cestu kapitalistického  vývoje, tlačí jej kupředu  a usnadňují mu cestu,  urychlují vyvlastnění  rolnictva, rozpad  občiny a  vznik rolnické buržoazie.  Z hlediska ekonomické vědy  jsou tyto zákony nesporně pokrokové.

      Znamená  to,  že  sociální  demokracie  je má "podporovat"? Nikoli. Tak  by mohl uvažovat jen  vulgární marxismus, jehož sémě tak  horlivě  rozsévají  Plechanov  a  menševici,  kteří neustále opakují,  lamentují, křičí  a řeční:  Musíme podporovat buržoazii v jejím  boji  proti  starému   řádu.  Nikoli.  V  zájmu  rozvoje výrobních sil (tohoto  nejvyššího kritéria společenského pokroku) nesmíme  podporovat   buržoazní  vývoj  statkářského   typu,  ale buržoazní  vývoj  rolnického  typu.  První  typ znamená maximální zachování  závislosti  a  nevolnictví  (přizpůsobeného  buržoazní šabloně),  velmi pomalý  rozvoj výrobních  sil a  zpomalený vývoj kapitalismu  znamená  nesmírné  útrapy  a strádání, vykořisťování a utlačování  širokých  vrstev  rolníků,  a  tedy i proletariátu. Druhý  typ  evoluce  znamená  velmi  rychlý  rozvoj výrobních sil a nejlepší  (jaké jsou  vůbec možné  v podmínkách  zbožní výroby) existenční   podmínky   pro   rolnické   masy.  Taktika  sociální demokracie v  ruské buržoazní revoluci  není založena na  podpoře liberální  buržoazie,  jak   předpokládají  oportunisté,  ale  na podpoře bojujícího rolnictva. 

Lenin, V.I.: Stát a revoluce

Sebrané spisy. Svazek 33, Svoboda, Praha 1987, s. 131

       (131) Ihned po nastoletí  rovnosti všech členů společnosti ve vztahu k vlastnictví  výrobních prostředků, tj. rovnosti práce a rovnosti mezd,  vyvstane před lidstvem  nevyhnutelně otázka, že je nutné  jít dále od  banální rovnosti k  rovnosti faktické, tj. k uskutečnění zásady: Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb. V jakých etapách, jakými praktickými cestami se bude lidstvo ubírat k této vyšší metě, to nevíme a ani vědět nemůžeme. Je  však  důležité  si  ujasnit,  jak  hluboce  mylná  je obvyklá buržoazní představa, že socialismus  je něco mrtvého, ustrnulého, jednou provždy daného, zatímco  ve skutečnosti teprve socialismem započne  rychlý,  opravdový,  skutečně  hromadný  postup  většiny a později  vůbec  všeho  obyvatelstva  kupředu  ve  všech sférách společenského i individuálního života. 

Lenin, V.I.: O Juniově brožuře

Sebrané spisy. Svazek 30, Svoboda, Praha 1987, s. 30

      (30)   Je    nanejvýš   pravděpodobné,   že    se   nynější imperialistická válka, válka v letech 1914-1916, změní v národní, porotože   třídou,  která   představuje  progresívní   vývoj,  je proletariát,  jenž  se  objektivně   snaží  přeměnit  tuto  válku v občanskou válku proti buržoazii, a pak také proto, že síly obou koalic se od sebe příliš neliší a že mezinárodní finanční kapitál všude  zplodil  reakční  buržoazii.  Nelze  však  říci, že taková přeměna není možná: Kdyby  se evropský proletariát stal bezmocným řekněme na dvacet let;  kdyby nynější válka skončila vítězstvími, jež  by   se  podobala  Napoleonovým,  jakož   i  porobením  řady životaschopných  národních  států;  kdyby  se  imperialismus mimo hranice  Evropy  (především  japonský  a  americký) rovněž udržel nějakých  dvacet  let  a  nebyl  vystřídán socialismem, například v důsledku  japonsko-americké války,  pak by  velká národní válka v Evropě  byla možná.  Pro Evropu   by to  znamenalo, že  by byla vržena o několik desetiletí zpět.  To je nepravděpodobné. Není to však  nemožné, neboť  představovat  si,  že světové  dějiny spějí plynule a  rovnoměrně kupředu, bez mnohdy  obrovských skoků zpět, je nedialektické, nevědecké a teoreticky nesprávné. 

Marx, K.: Kapitál. Kritika politické ekonomie

Díl I., Svoboda, Praha 1978, s. 86-88, 92-94

      (86-88)  Z  čeho  tedy  vzniká  záhadný  charakter produktu práce,  jakmile na  sebe bere  formu zboží?  Zřejmě z  této formy samé.  Rovnost   lidských  prací  dostává   věcnou  formu  stejné hodnotovosti  produktů  práce,  míra  vynakládání lidské pracovní síly podle jejího trvání dostává formu velikosti hodnoty produktů práce; konečně  vztahy mezi výrobci,  v nichž se  ona společenská určení  jejich práce  uskutečňují, dostávají  formu společenského vztahu produktů práce.

      Tajemnost zbožní formy  tkví tedy prostě v tom,  že se v ní lidem odrážejí  společenské charaktery jejich  vlastní práce jako předmětné  charaktery  produktů  práce  samých,  jako společenské vlastnosti  těchto věcí,  dané jim  přírodou; tedy  i společenský vztah  výrobců k  celkové práci  se v  ní odráží jako společenský vztah  předmětů, který  existuje mimo  ně....Naproti tomu  zbožní forma  a  vztah  hodnot  produktů  práce,  v  němž  se tato forma projevuje, nemá naprosto nic společného s jejich fyzickou povahou a s  věcnými  vztahy,  které  z  ní  vyplývají.  Je to jen určitý společenský  vztah  mezi  lidmi  samými,  který  tu pro ně nabývá fantastické formy vztahu mezi věcmi. Chceme-li tedy najít nějakou analogii, musíme se uchýlit  do mlhavých sfér náboženského světa. Tady se produkty lidské hlavy jeví jako samostatné bytosti nadané vlastním životem, které stojí v určitých vztazích k sobě navzájem a k  lidem. Tak  je tomu  i ve  světě zboží  s produkty  lidských rukou.  Toto  nazývám  fetišismem,  který  je  nerozlučně  spojen s produkty  práce, jakmile  se vyrábějí  jako zboží,  a který  je proto neoddělitelný od zbožní výroby.

      Tento   fetišismus   světa   zboží   vyplývá,  jak  ukázala předcházející  analýza,  ze  zvláštního  společenského charakteru práce, která vyrábí zboží...

      Toto  rozštěpení produktu  práce  na  užitečnou věc  a věc, která  ztělesňuje hodnotu,  se prakticky  realizuje teprve tehdy, když směna už nabyla takového rozsahu a významu, že užitečné věci se vyrábějí  pro směnu, takže  hodnotový charakter věcí  přichází v úvahu  už  při  jejich  výrobě.  Od  tohoto  okamžiku dostávají soukromé  práce výrobců  fakticky dvojaký  společenský charakter. Jednak  musí  jako  určité  užitečné  práce  uspokojovat  určitou společenskou  potřebu, a  tak se  osvědčovat jako  články celkové práce, jako články přirozeně  vzniklého systému společenské dělby práce.  Jednak uspokojují  jen rozmanité  potřeby svých vlastních výrobců,  pokud   každý  zvláštní  užitečná   soukromá  práce  je směnitelná za  každý jiný užitečný  druh soukromé práce,  tedy má stejnou platnost. Tato rovnost,  toto coelo [úplně] různých prací může  záležet  jen  v  abstrakci  od  jejich skutečné nerovnosti, v redukci  na  společný  charakter,  který  mají jako vynakládání lidské pracovní síly, jako abstraktně lidská práce...

      Lidé tedy  neuvádějí produkty své  práce ve vzájemný  vztah jako hodnoty  proto, že se  jim tyto věci  jeví jako pouhé  věcné obaly stejnorodé lidské práce. Naopak. Tím, že při směně navzájem porovnávají své různé výrobky  jako hodnoty, porovnávají navzájem své různé  práce jako lidskou  práci. Nejsou si  toho vědomi, ale dělají to.  Hodnota nemá napsáno  na čele, co  je zač. Nejen  to: hodnota mění každý produkt práce ve společenský hieroglyf.

      (92-94) Představme si konečně pro změnu sdružení svobodných lidí,   kteří   pracují   se   společnými   výrobními  prostředky a uvědoměle vynakládají své četné individuální pracovní síly jako jednu  společenskou  pracovní  sílu.  Všechna  určení Robinsonovy práce se tu  opakují, jenže ve společenském a  ne v individuálním měřítku.  Všechny Robinsonovy  výrobky práce  byly výhradně  jeho osobním  výrobkem,   a  tedy  pro   něho  bezprostředně  užitnými předměty.  Celkový  výrobek  sdružení  je společenským produktem. Část  tohoto  produktu  slouží  znovu  jako  výrobní  prostředky. Zůstává  společenskou.  Ale  druhou  část  spotřebovávají členové sdružení  jako   životní  prostředky.  Musí  se   proto  mezi  ně rozdělovat.  Způsob  tohoto  rozdělování   se  bude  měnit  podle zvláštního  způsobu  společenského   výrobního  organismu  samého a podle stupně  historického vývoje výrobců. Jen  pro srovnání se zbožní  výrobou  předpokládejme,  že  podíl  každého  výrobce  na životních prostředcích  je určován jeho  pracovní dobou. Pracovní doba  by  tak  hrála  dvojí  úlohu.  Její  společensky  plánovité rozdělení  reguluje  správnou  proporci  mezi  různými pracovními funkcemi a  různými potřebami. Na  druhé straně je  pracovní doba zároveň  mírou individuálního  podílu výrobce  na celkové  práci, a tedy  i na  té části  celého výrobku,  kterou lze  individuálně spotřebovat. Společenské  vztahy lidí k jejich  pracím a výrobkům jejich práce  tu zůstají průhledně jednoduché  jak ve výrobě, tak v rozdělování.

      Pro společnost  výrobců zboží, jejíž  všeobecně společenský výrobní vztah záleží  v tom, že ke svým  výrobkům mají vztah jako ke zbožím, tedy jako k hodnotám,  a že v této věcné formě uvádějí své soukromé  práce ve vzájemný vztah  jako stejnou lidskou práci - pro  takovou  společnost  je  nejvhodnější  formou  náboženství křesťanství se svým kultem abstraktního člověka, zejména ve svých buržoazních  obměnách,  jako  je  protestanství,  deismus atd. Za staroasijských,  antických atd.  výrobních způsobů  hraje přeměna výrobků  ve  zboží,  a  tedy  i  bytí  lidí  jako  výrobců zboží, podřadnou  úlohu, která  se však  stává tím  významnější, čím víc pokračuje úpadek pospolitosti. Obchodní  národy ve vlastním slova smyslu existují jen v  intermundiích starého světa jako Epikúrovi bozi30)  nebo jako  Židé v  pórech polské  společnosti. Ony staré společenské  výrobní organismy  jsou daleko  a mnohem  jednodušší a průhlednější  než buržoazní  výrobní organismus,  ale spočívají buď na nezralosti individuálního člověka, který se ještě neodtrhl od pupeční  šňůry přirozených rodových svazků  s ostatními lidmi, nebo  na bezprostředních  vztazích nadvlády  a poroby.  Podmínkou jejich existence  je nízký stupeň vývoje  produktivních sil práce a tomu  odpovídající omezenost  vztahů mezi  lidmi rámcem  jejich materiálního  výrobního  procesu  života,  tedy  omezenost jejich vztahů k  sobě navzájem i  k přírodě. Tato  skutečná omezenost se ideálně  odráží ve  starých přírodních  a lidových náboženstvích. Náboženský  odraz  skutečného  světa  může  vůbec  vymizet teprve tehdy, až se vztahy  praktického každodenního života začnou lidem běžně jevit jako průhledné a  rozumné vztahy lidí k sobě navzájem a k   přírodě.  Podoba   společenského  životního   procesu,  tj. materiálního  výrobního  procesu,  shodí  ze  sebe mystický mlžný závoj teprve  tehdy, až se jako  produkt svobodně sdružených lidí dostane pod  jejich vědomou plánovitou  kontrolu. K tomu  je však nutná   určitá   materiální   základna   společnosti,  čili  řada materiálních   existenčních  podmínek,   které  jsou   samy  zase přirozeně vzniklým  produktem dlouhého a  bolestného historického vývoje.

  38) Epikúrovi bozi - Podle názoru starořeckého filozofa Epikúra existují bozi  v intermundiích, prostorách  mezi světy, a  nemají žádný vliv ani na vývoj vesmíru ani na život lidí.

Marx, K.: Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844

Svoboda, Praha 1978, s. 50-57

      (50-57) My vycházíme z ekonomického, současného faktu.

      Dělník se stává tím  chudším, čím více bohatství produkuje, čím více nabývá jeho výroba na  moci a na objemu. Dělník se stává tím levnějším zbožím, čím více zboží vytváří. Zhodnocováním světa věcí  roste   přímo  úměrně  znehodnocování   světa  lidí.  Práce neprodukuje jen zboží, produkuje sebe  samu a dělníka jako zboží, a to v tom poměru, v jakém produkuje zboží vůbec.

      Tento fakt  nevyjadřuje nic víc  než: předmět, který  práce produkuje,  její produkt,  vystupuje  proti  ní jako  nějaká cizí bytost, jako  moc nezávislá na  výrobci. Produkt práce  je práce, která  se v  nějakém předmětu  fixuje, zvěcnila  se v  něm, je to zpředmětnění práce. Uskutečnění práce  je její zpředmětnění. Toto uskutečnění práce  se v ekonomickém stavu  jeví jako odskutečnění dělníka, zpředmětnění jako ztráta a poroba předmětu, přivlastnění jako - odcizení, jako zvnějšnění.

      Uskutečnění práce se jeví  natolik jako odskutečnění, že je dělník  odskutečňován až  k  smrti  hladem. Zpředmětnění  se jeví natolik  jako  ztráta  předmětu,   že  je  dělník  oloupen  nejen o nejnutnější  předměty života,  ale také  o nejnutnější předměty práce. Ba i sama práce se  stává předmětem, jehož se může zmocnit jen  s krajním  úsilím a  s naprosto  nepravidelnými přestávkami. Přivlastnění předmětu  se jeví natolik jako  odcizení, že oč více předmětů dělník vyrábí, o to méně může vlastnit a o to více upadá do područí svého produktu, kapitálu.

      V určení, že  se dělník vztahuje k produktu  své práce jako k cizímu předmětu, tkví všechny tyto důsledky. Neboť podle tohoto předpokladu je jasné: čím více  se dělník vypracuje, tím mocnější se  stává  cizí  předmětný  svět,  který  proti sobě vytváří, tím chudší se  stává on sám,  jeho vnitřní svět,  tím méně mu  náleží jako  jemu vlastní.  Zrovna tak  je tomu  v náboženství. Čím více člověk vkládá do  Boha, tím méně si ponechává  sám v sobě. Dělník vkládá  svůj život  do předmětu;  ale pak  už život nepatří jemu, nýbrž   předmětu.  Čím   větší  je   tedy  tato   činnost,  o  to bezpředmětnější je  dělník. Co jest produkt  jeho práce, není on. Čím  větší  jest  tedy  tento  produkt,  tím  méně  jest  on sám. Zvnějšnění dělníka v  jeho produktu znamená nejen to,  že se jeho práce stává  předmětem, vnější existencí, nýbrž  že existuje mimo něj,  nezávisle,  vůči  němu  cizí,  a  že  se  vůči  němu  stává samostatnou  mocí, že  život, jejž  propůjčil předmětu, vystupuje proti němu nepřátelsky a cize.

      //XXIII/  Prozkoumejme  nyní  blíže  zpředmětnění, produkci dělníka a v ní odcizení, ztrátu  předmětu, jeho produktu.

      Dělník  nemůže  nic  tvořit  bez  přírody,  bez  smyslového vnějšího  světa.   Příroda  je  látka,  na   níž  se  jeho  práce uskutečňuje,  v  níž  je  činná,  z  níž a jejímž prostřednictvím produkuje.

      Ale tak  jako příroda poskytuje  práci prostředky k  životu v tom  smyslu, že  práce nemůže   žít bez  předmětů, na  nichž je vykonávána,  tak  na  druhé   straně  poskytuje  také  prostředky k životu v užším smyslu,  totiž prostředky fyzické obživy dělníka samého.

      Čím  více si  tedy  dělník  svou prací  přivlastňuje vnější svět,  smyslovou  přírodu,  tím  více  se  připravuje  o  životní prostředky ze  dvou stránek, předně tím,  že smyslový vnější svět přestává  být  více  a  více  předmětem,  náležejícím jeho práci, životním  prostředkem jeho  práce; za  druhé tím,  že tento  svět přestává být  více a více  životním prostředkem v  bezprostředním smyslu, prostředkem fyzické obživy dělníka.

      Z těchto  dvou stránek stává  se tedy dělník  otrokem svého předmětu, jednak  tím, že udržuje  předmět práce, tj.  že udržuje práci, a za druhé tím,  že udržuje prostředky obživy. Jednak tedy tím,  že  může  existovat  jako  dělník,  za  druhé  tím, že může existovat jako fyzický subjekt. Vrcholem tohoto rabství je, že se jako fyzický subjekt může udržet už jen jako dělník a dělníkem je už jenom jako fyzický subjekt.

      (Odcizení  dělníka  v  jeho  předmětu  se  vyjadřuje  podle ekonomických zákonů  tak, že čím více  dělník produkuje, tím méně může  konzumovat, že  čím více  hodnot tvoří,  tím více ztrácí na hodnotě, na důstojnosti, že čím  vzhlednější je jeho výrobek, tím nevzhlednější je dělník, čím civilizovanější je jeho předmět, tím barbarštější je dělník, čím mocnější je práce, tím bezmocnější se stává   dělník,   čím   duchaplnější    se   stává   práce,   tím duchaprázdnějším  se stává  dělník a  tím více  se stává  otrokem přírody.)

      Národní ekonomie  skrývá odcizení v podstatě  práce tím, že nezkoumá  bezprostřední vztah  mezi dělníkem  (prací) a  výrobou. Ovšem. Práce produkuje divy pro boháče, ale pro dělníka produkuje nedostatek. Produkuje  paláce, ale pro  dělníka brlohy. Produkuje krásu,  ale pro  dělníka zmrzačení.  Nahrazuje práci  stroji, ale část  dělníků vrhá  zpátky k  barbarské práci  a z ostatních dělá stroje. Produkuje ducha, ale pro dělníka produkuje slabomyslnost, kretenismus.

      Bezprostřední  vztah  práce  k  jejím  produktům  je  vztah dělníka  k předmětům  jeho  výroby.  Vztah majetného  k předmětům výroby  a k  ní samé  je jenom  důsledkem tohoto  prvního vztahu. A potvrzuje   ho.  Tuto   druhou  stránku   prozkoumáme  později. Ptáme-li  se tedy:  Jaký je  podstatný vztah  práce, ptáme  se po vztahu dělníka k výrobě.

      Dosud jsme zkoumali odcizení, zvnějšnění dělníka jen z této jedné  stránky,  totiž  jeho  vztah  k  produktům jeho práce. Ale odcizení se neukazuje jen ve  výsledku, ale v aktu výroby, uvnitř produkující činnosti samé. Jak by mohl dělník vystoupit cize vůči produktu  své  činnosti,  kdyby  se  sám  sobě neodcizoval v aktu výroby samé?  Vždyť produkt je jen  resumé činnosti výroby. Je-li tedy produkt  práce zvnějšněním, pak musí  výroba sama být činným zvnějšněním,   zvnějšněním  činnosti,   a  činností   zvnějšnění. V odcizení  předmětu práce  se shrnuje  jen odcizení,  zvnějšnění v činnosti práce samé.

      A v čem záleží zvnějšnění práce?

      Předně v  tom, že práce  je dělníkovi vnější,  tj. nenáleží k jeho podstatě, že se proto dělník ve své práci nepotvrzuje, ale popírá, necítí  se v ní dobře,  ale je v ní  nešťasten, nerozvíjí v ní  žádnou svobodnou  fyzickou ani  duchovní energii,  ale moří svou tělesnost  a ruinuje svého  ducha. Proto se  dělník cítí při sobě teprve vně  práce a v práci se cítí  vně sebe. Doma je, když nepracuje,  a  když  pracuje,  není  doma.  Jeho práce není proto dobrovolná,  ale vynucená,  nucená práce.  Není proto uspokojením nějaké potřeby,  ale jen prostředkem  k uspokojování potřeb  mimo ni.  Její cizota  se projeví  jasně v  tom, že jakmile neexistuje žádný fyzický ani jiný nátlak, utíká  se před ní jako před morem. Vnější  práce,  práce,  v  níž  se  člověk  zvnějšňuje,  je práce sebeobětování,  trýznění. Konečně  se vnějškovost  práce jeví pro dělníka v  tom, že není  jeho vlastní, ale  někoho jiného, že  mu nepatří, že v  ní nenáleží sám sobě, ale  někomu jinému. Tak jako v náboženství  vlastní  činnost  lidské  fantazie, lidského mozku a lidského srdce působí na individuum nezávisle na něm, tzn. jako nějaká  cizí  božská  nebo  ďábelská  činnost,  tak ani dělníkova činnost není jeho vlastní  činností. Náleží někomu jinému. Dělník v ní ztrácí sebe sama.

      Z  toho tedy  plyne závěr,  že se  člověk (dělník) cítí být svobodně činným už jen ve svých zvířecích funkcích, v jídle, pití a plození, nanejvýš  ještě v bydlení,  strojení atd., a  ve svých lidských  funkcích se  cítí už  jen jako  zvíře. Zvířecí se stává lidským a lidské se stává zvířecím.

      Jídlo,  pití a  plození atd.  jsou sice  také pravé  lidské funkce. Ale  v abstrakci, která  je odlučuje od  ostatního okruhu lidské činnosti a dělá z  nich poslední a výhradní konečné účely, jsou zvířecí.

      Zkoumali  jsme  akt  odcizení  praktické  lidské  činnosti, práci, ze  dvou stránek. 1.  Vztah dělníka k  produktu práce jako k cizímu předmětu, který  má nad ním moc. Tento  vztah je zároveň vztahem k  smyslovému vnějšímu světu, k  přírodním předmětům jako k nějakému cizímu  světu, který stojí nepřátelsky  proti němu. 2. vztah práce k aktu produkce  uvnitř práce. Tento vztah je vztahem dělníka k  jeho vlastní činnosti jako  k cizí, jemu nenáležející, činnost jako trpění, síla jako bezmocnost, plození jako kastrace, vlastní  fyzická a  duchovní energie  dělníka, jeho  osobní život - neboť co jiného  je život než činnost -  jako proti němu samému obrácená,   na   něm   nezávislá,   jemu   nenáležející  činnost. Sebeodcizení jako předtím odcizení věci.

      //XXIV/  Musíme nyní  vyvodit ještě  třetí určení  odcizené práce z obou dosavadních.

      Člověk   je   rodová   bytost   nejen   tím,  že  prakticky a teoreticky  činí svým  předmětem rod  - jak  svůj vlastní,  tak i rod ostatních věcí, nýbrž - a to je jen jiný výraz pro touž věc - i tím, že  se k sobě samému vztahuje  jako k přítomnému, živému rodu,  tím, že  se vztahuje  k sobě  jako k  univerzální, a proto svobodné bytosti.

      Rodový život u člověka stejně jako u zvířete záleží fyzicky jednak  v tom,  že člověk   (tak jako  zvíře) žije  z neorganické přírody,  a   oč  je  člověk  univerzálnější   než  zvíře,  o  to univerzálnější je  oblast neorganické přírody,  z níž žije.  Jako rostliny, zvířata,  kamení, vzduch, světlo  atd. tvoří teoreticky část lidského  vědomí jednak jako předměty  přírodní vědy, jednak jako  předměty  umění  -   jeho  duchovní  neorganickou  přírodu, prostředky duchovního  života, které teprve musí  upravit, aby je mohl  požívat a  strávit -,  tak tvoří  i prakticky část lidského života  a  lidské  činnosti.  Fyzicky  žije  člověk  jen z těchto produktů přírody, ať už se objeví ve formě potravy, otopu, oděvu, obydlí  atd.  Univerzálnost  člověka   se  jeví  prakticky  právě v univerzálnosti,  která  dělá  z  celé  přírody jeho neorganické tělo,  jak   pokud  je  příroda   1.  bezprostředním  prostředkem k životu,  tak pokud  je 2.  hmotou, předmětem  a nástrojem  jeho životní  činnosti. Příroda  je neorganickým  tělem člověka, totiž příroda, pokud  není sama lidským  tělem. Člověk žije  z přírody, znamená: příroda  je jeho tělo,  s nímž musí  zůstat v ustavičném procesu,  aby  nezemřel.  Že  fyzický  a  duchovní  život člověka souvisí s přírodou, nemá žádný jiný smysl, než že příroda souvisí sama se sebou, neboť člověk je částí přírody.

      Tím, že odcizená práce odcizuje člověku 1. přírodu, 2. jeho samého,  jeho  vlastní  činnou   funkci,  jeho  životní  činnost, odcizuje  člověku  rod;  činí  mu  z  rodového  života prostředek individuálního   života.   Za    prvé   odcizuje   rodový   život a individuální život  a za druhé  činí individuální život  v jeho abstrakci  účelem  rodového  života   rovněž  v  jeho  abstraktní a odcizené podobě.

      Neboť  za  prvé  se  jeví  člověku  práce, životní činnost, produktivní  život sám  jen jako  prostředek k  uspokojení nějaké potřeby, potřeby  zachování fyzické existence.  Produktivní život je  však rodový  život. Je   to život  plodící život.  Ve způsobu životní  činnosti  spočívá  celý  charakter  určité species, její rodový charakter  a svobodná vědomá  činnost je rodový  charakter člověka. Život sám se jeví jen jako prostředek k životu.

      Zvíře  je bezprostředně  totožné se  svou životní činností. Neliší se od ní. Je touto činností. Člověk dělá samu svou životní činnost předmětem svého chtění a svého vědomí. Má vědomou životní činnost.  Není to  určenost, s  níž bezprostředně  splývá. Vědomá životní činnost odlišuje člověka bezprostředně od zvířecí životní činnosti. Právě jen tím je  rodovou bytostí. Anebo je jen vědomou bytostí, tj. jeho  vlastní život je mu předmětem  právě proto, že je rodovou bytostí. Jen proto je jeho činnost svobodnou činností. Odcizená práce  převrací tento vztah tak,  že člověk práce proto, že  je vědomou  bytostí, činí   ze své  životní činnosti,  ze své podstaty jen prostředek své existence.

      Praktickým   vyráběním   předmětného   světa,   zpracováním neorganické  přírody  se  člověk  osvědčuje  jako  vědomá  rodová bytost, tj. bytost, která se vztahuje  k rodu jako ke své vlastní podstatě  nebo k  sobě jako   k rodové  bytosti. Zvíře  sice také produkuje.  Staví si  hnízdo, obydlí  jako včela,  bobr, mravenec atd. Avšak produkuje jen to,  co bezprostředně potřebuje pro sebe nebo  pro  své  mládě;   produkuje  jednostranně,  kdežto  člověk produkuje univerzálně; produkuje  ovládáno bezprostřední fyzickou potřebou,  kdežto  člověk  produkuje  sám,  bez  fyzické potřeby, a doopravdy  produkuje   teprve  v  nezávislosti   na  ní;  zvíře produkuje  jenom  sebe  sama,  kdežto  člověk  reprodukuje  celou přírodu;  produkt zvířete  náleží bezprostředně  k jeho fyzickému tělu, kdežto člověk vystupuje svobodně vůči svému produktu. Zvíře tvoří  jen podle  míry a  potřeby druhu,  k němuž  náleží, kdežto člověk  dovede tvořit  podle míry  každého druhu  a všude  dovede přikládat  na předmět  inherentní míru;  proto člověk  tvoří také podle zákonů krásy.

      Právě  ve zpracovávání  předmětného světa  se proto  člověk skutečně teprve  osvědčuje jako rodová  bytost. Tato produkce  je jeho činný rodový život. Touto produkcí se jeví příroda jako jeho dílo  a  jeho  skutečnost.  Předmět  práce  je  tedy zpředmětnění rodového  života  člověka:  tím,  že  se  člověk  zdvojuje  nejen intelektuálně jako ve vědomí, nýbrž činně, skutečně, a pohlíží na sebe sama  ve světě, který  sám vytvořil. Proto  tím, že odcizená práce  připravuje člověka  o předmět  jeho výroby,  připravuje ho o jeho rodový život, o jeho  skutečnou rodovou předmětnost a mění jeho přednost  před zvířetem v  nevýhodu, že je  mu odnímáno jeho neorganické tělo, příroda.

      Právě tak tím, že odcizená práce degraduje vlastní činnost, svobodnou  činnost  na  prostředek,  činí  rodový  život  člověka prostředkem jeho fyzické existence.

      Vědomí,  které má  člověk o  svém rodu,  proměňuje se  tedy odcizením tak, že se mu rodový život stává prostředkem.

      Odcizená práce činí tedy:

      3.  rodovou  bytost  člověka,  a  to  jak přírodu, tak jeho duchovní  rodovou  potenci  bytostí  jemu  cizí, prostředkem jeho individuální  existence.  Odcizuje   člověku  jeho  vlastní  tělo i přírodu  mimo  něj,  i   jeho  duchovní  bytost,  jeho  lidskou podstatu.

      4.  Bezprostředním  důsledkem  toho,  že  je člověk odcizen produktu své práce, své životní  činnosti, své rodové bytosti, je odcizení člověka člověku. Stojí-li  člověk sám proti sobě samému, stojí proti němu  druhý člověk. Co platí o  vztahu člověka k jeho práci, k produktu  jeho práce a k sobě samému,  to platí o vztahu člověka  k druhému  člověku, i  k práci  a předmětu práce druhého člověka.

      Vůbec  věta,  že  člověk  je  odcizen  své  rodové bytosti, znamená,  že jeden  člověk je  odcizen druhému  člověku tak, jako každý z nich je odcizen lidské podstatě.

      Odcizení člověka,  vůbec každý vztah, v  němž je člověk sám vůči sobě, je  uskutečněn, vyjadřuje se teprve ve  vztahu, v němž je člověk vůči druhému člověku.

      Ve  vztahu  odcizené  práce  pohlíží  tedy  každý člověk na druhého podle měřítka a vztahu, v němž je on sám jako dělník.

      //XXV/ Vyšli jsme z  ekonomického faktu, z odcizení dělníka a jeho  produkce. Vyslovili  jsme pojem  tohoto faktu: odcizenou, zvnějšněnou práci. Analyzovali jsme tento pojem, analyzovali jsme tedy jen ekonomický fakt. 

Engels, B.: Anti-Dühring

Marx,  K., Engels,  B.: Spisy.  Svazek 20,  Svoboda, Praha  1966, s. 126-127, 280-281

      (126-127)  Hegel  jako  první  správně  vyložil  vztah mezi svobodou  a nutností.  Svoboda je  pro něho  pochopením nutnosti. "Nutnost je  slepá jen potud,  pokud není pochopena."74)  Svoboda nespočívá ve  vysněné nezávislosti na  přírodních zákonech, nýbrž v poznání těchto zákonů a v možnosti,  která je tím dána, dát jim plánovitě  působit  k  určitým  účelům.  Platí  to  jak ve vztahu k zákonům  vnější  přírody,  tak  k  zákonům,  které řídí tělesné a duchovní  jsoucno  člověka  samého  -  dvě  třídy zákonů, které můžeme  od sebe  oddělovat nejvýš  jen v  podstatě, nikdy však ve skutečnosti.  Svoboda   vůle  neznamená  proto   nic  jiného  než schopnost rozhodovat se se znalostí věci. Čím svobodnější je tedy soud člověka  o určitém předmětu,  s tím větší  nutností je určen obsah  tohoto soudu;  zatímco nejistota,  založená na neznalosti, která  volí zdánlivě  libovolně mezi  mnoha různými  a rozpornými možnostmi rozhodnutí, dokazuje právě tím, že je nesvobodná, že je ovládána  předmětem, který  měla ovládnout.  Svoboda spočívá tedy v naší  vládě nad  námi samými  a nad  vnější přírodou,  ve vládě založené na poznání přírodních  nutností; je tedy nutně produktem dějinného vývoje.

      (280-281) S  převzetím výrobních prostředků  společností je odstraněna  zbožní výroba,  a tím  i vláda  výrobku nad  výrobci. Anarchie ve společenské výrobě je nahrazena plánovitou uvědomělou organizací. Boj  o individuální existenci  ustává. Teprve tím  se člověk  v  jistém  smyslu  definitivně  vyděluje  z  říše zvířat, vstupuje  ze zvířecích  životních podmínek  do podmínek  skutečně lidských. Okruh  životních podmínek obklopujících  lidi, který až dosud  lidi ovládal,  se teď  dostává pod  vládu a kontrolu lidí, kteří  se  nyní  poprvé   stávají  uvědomělými,  skutečnými  pány přírody,  protože  a  tím  že  se  stávají  pány  svého vlastního zespolečenštění.  Teprve  pak  lidé  používají  s úplnou znalostí věci,  a  tedy  ovládají  zákony  svého  vlastního  společenského konání, které až dosud stály proti nim jako cizí přírodní zákony, jež je ovládaly. Vlastní  zespolečenštění lidí, které dosud stálo proti nim, jako by jim je  příroda a dějiny naoktrojovaly, se teď stává jejich vlastním svobodným činem. Objektivní, cizí mocnosti, které až  dosud ovládaly dějiny,  se dostávají pod  kontrolu lidí samých. Teprve  pak budou lidé  dělat své dějiny  s plným vědomím sami, teprve  pak budou mít společenské  příčiny, které uvedli do pohybu, převážně a ve stále rostoucí míře i účinky, které chtěli. Je to skok lidstva z říše nutnosti do říše svobody.

      Vykonat  tento  čin,  který   osvobodí  svět,  je  dějinným posláním  moderního  proletariátu.  Prostudovat  dějinné podmínky a tím i samu  povahu tohoto činu, a tak  uvědomit třídu povolanou k této akci, dnes potlačenou, o  podmínkách a povaze její vlastní akce je úkolem teoretického výrazu proletářského hnutí, vědeckého socialismu.

  74) Hegel,  "Encyklopedie filozofických věd  v nárysu",   147, dodatek. Kurzívy jsou Engelsovy.

Vytvorené pre redakciu Avantgarda v roku 2007
www.komunisti.sk - posta@komunisti.sk